Perfektní jazz Karrin Allyson

Pohled na program letošního brněnského Jazzfestu vzbuzuje směs údivu a úcty - během plných deseti dnů (20.-30. dubna) prezentuje na sedmi místech tuzemskou, evropskou i zámořskou elitu. V klubech a středních sálech až po Bobycentrum. Právě tam v pátek poprvé v ČR vystoupila americká zpěvačka Karrin Allyson, která od prvé poloviny předcházející dekády vydala jedenáct výtečných CD (za loňské Imagina, zasvěcené brazilským autorům, byla nominována na Grammy) a pevně patří mezi extratřídu. Z Kansasu pocházející a dnes v New Yorku usazená Allyson měla být původně klasickou klavíristkou, ale už za studií začala jazz nejprve hrát a pak i zpívat. Opřená o nesporné nadání, hudební inteligenci i vzdělání, ponořená do moderního jazzu a zároveň obdivující nejlepší moderní americké písničkáře, obdařená širokým, krásně zabarveným a ve všech polohách znělým a přitom jemně nakřápnutým hlasem, evidentně také velmi pracovitá, dostala poměrně brzy příležitost u prestižního labelu Concord, s nímž je spojena doposud. Recenzenti ji zkraje vítali coby příslib. Záhy už ale museli uznat, že jde o zralou zpěvačku s duší instrumentalisty, jejíž každé další album je promyšleně odstíněné a vždy jím o něco rozšiřuje své teritorium. Ve více než hodinovém setu, reprezentativním průřezu dosavadní kariérou, doprovázelo Allyson stálé a bezpečně sehrané trio (Rod Fleeman - kytara, Ed Howard - kontrabas, Todd Strait), přičemž více než polovinu času zpívala šarmantní mladá dáma od klavíru. Sambově rozjeté songy Carlose Antonia Jobima, energický hard bop (Timmonsova Moanin’), standardy klasičtější (It Might As Well Be Spring) anebo soudobé (Footprints Wayna Shortera) ukázaly, jaký má intonačně kamenná vokalistka rytmický náboj. A že vedle schopnosti interpretovat texty anglické, portugalské i francouzské (Sous le ciel de Paris) s důrazem na jejich obsah a charakter disponuje také ještě technicky perfektním a neustále tvořivým scatováním.