I pes může umřít, oponuje Bělobrádkovi ředitel Ústavu pro jazyk český

Bělobrádek napsal ženě, že její pes neumřel, ale chcípl. Dělal jsem si legraci, hájí se

Pavel Bělobrádek, který je také vystudovaný veterinář, reagoval po statusem ženy, jež se loučila se svým mrtvým psem. Po zveřejnění komentáře se stal na sociálních sítích terčem značné kritiky. „Podívejte se, jaké má statusy, je to nejkonzervativnější blogerka, kterou znám. Udělal jsem si z ní pouze legraci, že by to spíš patřilo k naprosto liberálnímu a levicovému člověku,“ vysvětlil pro Lidovky.cz Bělobrádek s tím, že nevhodný byl spíše výraz, který žena použila.

Komentář Pavla Bělobrádka na Facebooku.

Na to, jak vhodné je používat výrazy zmíněné v příspěvku Bělobrádka se redakce Lidovky.cz zeptala experta na český jazyk Martina Proška.

Martin Prošek

Lidovky.cz: Je pravda, že v češtině zvířata neumírají?
Ne tak docela. Sloveso umírat se užívá i v kontextech, kde se mluví o zvířatech, zpravidla o těch, ke kterým máme bližší citový vztah. Primárně se ale umírat užívá tam, kde se mluví o člověku. K označení konce života zvířete máme naopak vyhrazena slovesa jako chcípnout, pojít, uhynout apod., která jsou při užití o zvířatech neutrální, přinejmenším podle našich slovníků spisovného jazyka.

Lidovky.cz: Existuje mezi zmíněnými výrazy nějaká posloupnost v míře vulgarity?
V daném okruhu bych za zcela neutrální označil slova nebo spojení uhynout, být zabit nebo být poražen (ať už se tím myslí sražení dopravním prostředkem

nebo porážka na jatkách). Velmi podobně je na tom sloveso pojít. Myslím tím, že by ho asi snesly i útlocitné povahy, pokud by bylo užito třeba o jejich mazlíčcích. Padnout a zhasnout bych očekával ve vysloveně vznešených literárních kontextech, například v popisu lovu statných, majestátních kusů zvěře; je z nich znát úcta a respekt k danému jedinci.

Chcípnout, ač je podle slovníků ve spojení se zvířaty neutrální, bude reálně pociťováno mluvčími velmi různorodě. Snad proto, že se často užívá o člověku v případech, kde se popisuje nedůstojné zakončení života. V tomto užití totiž vyznívá poněkud zhruběle a možná se tento příznak hrubosti stává obecnějším, přestává být vázán výhradně na užití o člověku. Citlivější povahy se proto slovesu chcípnout asi raději vyhnou v každém případě, ale ve spojení se zvířetem skutečně není primárně vulgární nebo urážlivé.

Lidovky.cz: Je možné zvířatům dávat lidské vlastnosti?
Za určitých a okolností, v některých žánrech a v určitých oblastech každodenního života samozřejmě ano. Některým zvířecím druhům jsou typické vlastnosti připisovány tradičně, mytologicky (sova – moudrost, lev – vznešenost a vůdčí postavení, liška – vychytralost atd.), žánr bajky je přímo vybudován na tom, že v něm zvířata jednají jako lidé. V běžném životě pak chovatelé domácích a hospodářských zvířat běžně znají a popisují vlastnosti svých svěřenců přídavnými jmény, jako klidný, hodný, bojácný, chytrý apod. Ta a mnohá jiná mohou být užita jak o zvířeti, tak o člověku a je to naprosto běžné.

Lidovky.cz: Vztahují se zmíněné výrazy na všechna zvířata, nebo například pouze na užitková?
Užití toho kterého výrazu není závislé jen na tom, jestli jde o domácího mazlíčka, nebo o hospodářské zvíře; nehledě na to, že sama tato hranice není ostrá – i k vepři, kterého chováme doma na maso, můžeme nějakým způsobem přilnout. Dělení na mazlíčky a hospodářská zvířata však určitým rozhodujícím faktorem je. Je-li třeba poražen mazlíček, bývá to nešťastná náhoda v dopravě, kdežto hospodářská zvířata porážíme plánovaně a za konkrétním účelem. Proto se o mazlíčcích porazit neužívá v tomto významu, kdežto užitkové zvíře může svou životní pouť zakončit oběma způsoby. Jinak platí, že uhynout, pojít, chcípnout, padnout, zhasnout nebo být zabit lze užít v zásadě jak pro mazlíčky, tak pro užitková zvířata.

Lidovky.cz: Jakým způsobem se mění a změnilo užívání určitých výrazů ve vztahu k domácím mazlíčkům současnou společností?
Myslím, že v této oblasti se vyvíjí, přesněji rozhojňuje, spíš výrazivo týkající se různého vybavení pro domácí mazlíčky nebo jejich stravy, ale samotné vyjadřování citových vztahů k nim se tolik nemění. Umírněnost ve volbě výrazů týkajících se zvířat nám blízkých, nebo dokonce přepjatá citovost se dá najít i ve starších vývojových obdobích češtiny, stejně jako se v nich dá doložit i hrubost ke zvířatům projevující se i v jazyce.

Lidovky.cz: Pan Bělobrádek byl osočen z nedostatku empatie. Je možné, že za tím stojí pouze zvyk, který pochytil jako veterinář?
Vliv veterinárního vzdělání nemůžu posoudit, ale přinejmenším slovníky spisovného jazyka poukazují na to, že jde o obecnější jev. Jinými slovy: člověk nemusí být nutně veterinář, aby chcípnout považoval ve spojení se zvířaty za neutrální.

Veterináři používají při práci uvnitř své profesní komunity odbornou terminologii stejně, jako lékaři léčící lidi. Při vyjadřování se v komunikaci s majiteli svých zvířecích pacientů jsou pak, soudě podle vlastních zkušeností, různě ohleduplní a empatičtí. Někteří s chovateli hovoří citlivěji, jiní více bez obalu.