Je to samozřejmě bublina a na pravou míru ji uvedli už jiní. Ale cosi se při ní člověku osvěží. Zemědělské trhy tu byly, jsou a budou. Ale proč se jim říká farmářské, když u nás prakticky žádní farmáři nejsou? Možná právě tady by nás ty zlopověstné americké řetezce mohly tlačit k nápravě. Nemáme-li říkat pomazánkové máslo, neboť ten výrobek s máslem nic společného nemá, neříkejme ani farmářské trhy, neboť s farmáři nic společného nemají. Farmáři jsou například v Americe, ale ti na našich zemědělských trzích své ovoce, zeleninu, med či uzeniny neprodávají. Či snad ano?
Moje matka se narodila v roce 1927 v malé jihočeské vesnici na Zbudovských Blatech. Když jsem se jí nedávno ptal, kdy byla poprvé ve městě a jak tam jela (rozuměj: jestli vlakem z Dívčic, nebo na koňském povoze), odpověděla bez váhání: Poprvé ve městě byla asi v šesti letech – na trhu ve Vodňanech a jeli tam kravským povozem. Jak to kravským? Inu, takto: Koně si tehdy mohli dovolit jen sedláci, chalupníci měli voly a rolníci (jako můj děda) jen krávy. Proto jela rodina na trh do města kravským povozem. Čím jezdili farmáři, se neví, neboť žádní farmáři tu nebyli – na rozdíl od sedláků, chalupníků, rolníků, obecně zemědělců. Zemědělské trhy nejsou žádným vynálezem poslední doby ani něčím, na čem by měl zásluhu Jan Keller či jeho ČSSD. Proto pro ně nemusíme vymýšlet aní žádný módně aktuální název. Lidé jako Keller rádi zdůrazňují, že rozvoj široce dostupného pokroku nastal až s vládou „všeho lidu“ po roce 1948. Zapomínají ovšem, že k tomu bylo solidně našlápnuto už z doby dřívější.
Moje matka se narodila ve vesnici elektrifikované v roce 1927. Měli jízdní kolo. Rádio si koupili za protektorátu. Na gymnázium dojížděla vlakem do Budějovic. V roce 1946 poprvé použila telefon (z kanceláře) a poprvé jela autobusem. Ale byli to rolníci – ani farmáři, ani komunisté.
