Teď jde o to, zda má být její dolní tok (od Berouna) vyňat ze zákonem stanoveného seznamu vodních cest určených ke splavnění. Proti usplavnění se v otevřeném dopise vládě postavily radnice měst na dolní Berounce i pražské části Zbraslav.
Selsky vzato má jejich postoj logiku. Jaký užitek by přineslo usplavnění řeky od Berouna? Snad pro cestovní kanceláře, aby mohly vozit turisty na Karlštejn lodí. Ale pro běžné domorodce ne, jezdí-li po železnici souběžně s řekou každých 30 minut „pantograf“. Ministerstvo dopravy je na rozdíl od radnic, správy povodí i resortu životního prostředí pro naplnění zákona a chce usplavnit Berounku aspoň do Černošic. Ale tam už by po vodě nejezdili ani turisté.
Spor o Berounku a ráz jejího toku se periodicky vrací. Připomeňme, že původní idea usplavnění vzala za své už za komunismu. Krmil ji plán, že v Plzni se budou vyrábět jaderné reaktory pro celou RVHP a pak se budou vozit po řece navýšené přehradami. Ta idea padla už v roce 1976, což umožnilo o dva roky později zřídit CHKO Křivoklátsko. Ideu hráze u Křivoklátu (narušila by ráz údolí, které literárně zvěčnil Ota Pavel) oživily povodně na počátku 21. století. Ale v roce 2016 padla i ta, když správa povodí ustoupila odporu obyvatel.
Tehdy byli proti zásadní regulaci Berounky lidé ze středního toku, zatímco ti zdola by ochranu proti povodním spíše uvítali. Teď jsou proti regulaci (usplavnění) lidé z dolního toku. Obecná otázka zní takto: můžeme si jako stát a společnost dopřát větší řeku bez zásadní regulace a usplavnění?
Kdo hledá odpověď, nechť se obrátí do Francie. Ta v 19. století udávala tón v industrializaci, regulaci i kanalizaci řek (povodí Seiny, Rhony, Rýna). Ještě dnes, jedete-li do Paříže přes Lotrinsko, míjíte tak trochu skanzen 19. století plný jen málo využívaných průplavů. Přes to vše Francie nechala neregulovanou (tedy i nesplavnou) jednu velkou řeku – Loiru. Loira zůstává řekou přírody a zámků. Byli bychom hloupí, abychom si podobně neuchovali údolí Berounky.
