Za prvé. Ne náhodou bude podepsán v Marrákeši 10. prosince. Je to Den lidských práv, neboť 10. prosince 1948 OSN přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ale ta migraci mezi základní práva neřadí. „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země,“ říká v článku 13. Ano, právo opustit kteroukoli zemi je základní. Ale ne právo být v kterékoli zemi přijat. Tu formuli neuškodí občas osvěžit. Všeobecná deklarace lidských práv teď oslaví 70 let, patří tak k dokumentům poválečného uspořádání světa, na které se tolik lidí rádo odvolává. A slouží docela dobře.
Za druhé. Vztah k migračnímu paktu nepatří k těm, jež ukazují barikádové rozdělení Evropy na západ a východ. Není to jako u běženeckých kvót, kdy západ EU byl jasně pro a východ EU jasně proti. U migračního paktu jsou jasně proti či alespoň hodně zdrženlivé státy jako USA, Austrálie, Japonsko, Rakousko, Švýcarsko, Dánsko…
Za třetí. Často se říká, že migrační pakt je právně nezávazný, tudíž jeho přijetí je nerizikové. Proč by se ale potom uzavíral? A hlavně. Ví se, že v rámci EU se často argumentuje nikoli právní závazností, ale poněkud tvárnými hodnotami. A že z nedodržení těch či oněch hodnot se snadno stane politický obušek na „zlobivé“ státy. Zásada předběžné opatrnosti tedy velí říci migračnímu paktu ne.