Až sem je to jen prosté konstatování faktů. Ale právě tady začíná zásadní otázka: Proč český stát vyslal na pohřeb jen velvyslankyni a kondolence, zatímco polský stát předal pozůstalým nejvyšší polské vyznamenání? Tu informaci přinesl server První zprávy a při jejím čtení by nám měl projet stud po těle.
Když byla Gorbaněvská 28. října v Praze, spekulovalo se, jestli ji prezident Zeman vyznamená ke státnímu svátku. Nevyznamenal, jen zůstala útěcha, že ještě budou další šance. Už nebudou. Gorbaněvská nestála českému státu za víc než kondolence a věnce na pohřbu.
Je to pozoruhodné svědectví doby. Lidé si pamatují, jak odcházeli filmoví představitelé Sedmi statečných, že posledním žijícím je osmdesátiletý Robert Vaughn. Ale ví někdo, kolik ještě žije z osmi statečných z Moskvy? Že to nevědí běžní občané, tolik neudiví. Neexistují žádné seznamy a dostupná odborná stať (Adam Hradilek z ÚSTR) je už pět let stará. Ale stát by se k tomu aktivně hlásit měl.
Stát by měl sobě i občanům připomínat, že tu bylo osm statečných: Konstantin Babickij, Taťjana Bajevová, Larisa Bogorazová, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Viktor Fajnberg, Natalja Gorbaněvská a Pavel Litvinov. Že to byli lidé, kteří riskovali vězení, aby se s námi veřejně solidarizovali. Že zřejmě čtyři z nich – Bajevová, Dremljuga, Fajnberg, Litvinov – ještě žijí. Ale má smysl to chtít po státu, který ty lidi ani neocení? To, zač se v Polsku zasazuje prezident, musí u nás suplovat jen soukromí aktivisté se svíčkami.
