Ten případ se táhne už 25 let a v jistém – řekněme hned, že neblahém – smyslu dokládá kontinuitu napříč vládami, prezidenty, špičkami justice i režimy. Ti muži, ještě jako studenti, těsně po listopadu 1989 vypudili z brněnské techniky (fakulty architektury) pedagoga a činovníka KSČ Jana Snášela. Podepsali dokument, který mu vyjádřil nedůvěru, a sice proto, že Snášel zneužíval politického postavení, i kvůli jeho „demagogickému, arogantnímu a kariéristickému vystupování“.
ČTĚTE VÍCE: |
Snášel musel z fakulty odejít, ale proti těm třem podal žalobu na ochranu osobnosti, která – a teď přijde pointa – se vlekla až do 25. výročí revoluce. Čtete dobře. Za to, co se tehdy dělalo běžně a co revoluci činilo aspoň trochu revolucí, čelili další čtvrtstoletí žalobě. Proto nyní žalují stát. Stát podle nich připustil, „abychom byli vláčeni po soudech v pozici žalovaných. Byla stále zpochybňována naše aktivita a tím i celá revoluce“.
Leckomu se žaloba na stát po 25 letech může zdát přehnaná. Ale ti tři muži mají pravdu. Už před 10 lety jim Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku přiznal odškodnění – ale jen za průtahy. Těm třem jde ale o více, o to, čemu se říkalo „vyšší princip mravní“.
Jak to, že česká justice nedokázala tak zřetelný případ vyřešit 25 let? Proč musel ve prospěch těch tří až v říjnu 2014 rozhodnout Ústavní soud? Je to skutečně obrázek kontinuity, byť dost neblahé. Člověk dokáže pochopit, proč justice nedokázala vyřešit případy vlastizrádců a signatářů „zvacího dopisu“ ze srpna 1968.
Autentický důkazní materiál by totiž musela získat z Moskvy. Ale v případě pánů Slezáka, Laštovičky a Hirnšala nešlo o důkazy z tajných archivů či z Moskvy. Šlo o pouhou aplikaci zdravého rozumu. Právě toho se nedostávalo a právě proto mají ti tři oprávněný pocit, že utrpěla jejich důstojnost i dobrá pověst.
