Jisté je, že v situaci, kdy nejsou k dispozici jasné důkazy (jež by obstály před soudem) o pachatelství Moskvy, se česká vláda kloní k solidaritě se západními spojenci. A to není úplná samozřejmost, jakkoliv by být měla.
Před čtyřmi roky se mluvilo o hybridní válce. Rusko obsadilo ukrajinský Krym vojáky bez insignií, napohled „nevojáky“ a „Nerusy“. Jenže teď se na území EU dere hybridní politika či hybridní diplomacie. Že „zelení mužíci“ byli ruští vojáci, věděl každý. Kdo snad ne, přesvědčil se, když pak dostali ruská vyznamenání. Ale k útoku na špiona a defektora Skripala se Moskva nikdy nepřizná ani symbolicky. A Západ (Británie) důkaz v podobě „kouřící zbraně“ nemá. Co s tím?
Kdo říká, že než přikročí k jakýmkoliv odvetným krokům, počká na definitivní soudní důkazy, de facto říká, že žádné kroky neudělá. Že v hybridním politickém konfliktu je bezbranný a bezmocný. Ostatně nejde jen o útok na Skripala a jeho dceru. V Británii podezřele zemřelo již 14 Rusů, kteří se tam uchýlili. Alexandr Litviněnko, u něhož byla prokázána otrava poloniem, je jen špičkou ledovce.
Odvetné kroky v takovém konfliktu neodrážejí stav policejního pátrání, ale spíš solidaritu se spojenci i vlastní pud sebezáchovy. Pud sebezáchovy regionu, kde ruský velvyslanec navštíví pohřeb Vasila Biľaka (v únoru 2014 v Bratislavě, krátce před anexí Krymu). Regionu, o němž při návštěvě prezidenta Zemana v Rusku web armádní televize Zvezda píše, že máme být vděčni za invazi v srpnu 1968, neboť zabránila státnímu převratu a západnímu útoku. Regionu, o kterém po Zemanově znovuzvolení zpravodaj listu Komsomolská pravda tweetuje: „Náš člověk v Praze ještě na pět let.“
Evropskou unií se táhnou příkopy. Ten nejvýraznější, podél vztahu k migraci, tmelil státy visegrádské čtyřky. Vztah k odvetě za ruské hybridní útoky může státy V4 naopak štěpit: vrážet klín mezi Polsko a Maďarsko. Je dobře, že Praha dala najevo, že tady chce být součástí Západu. Je to dobře pro naše spojenectví i pro náš pud sebezáchovy.
