Vyhlašování svrchovanosti či nezávislosti Evropa zná z éry po roce 1990, kdy se rozpadal Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo. Západní Evropa tu zkušenost nemá, respektive měla opačnou – sjednocení Německa. Sleduje-li, jak hrozí nezávislostí Skotsko, vnímá to spíše jako znamení jeho loajality k Evropské unii: když se Británie hlasy Angličanů rozhodla z EU odejít, nezávislost je krokem, který Skotům umožní v EU setrvat (tedy pokud je přijme, ale to je hotová věc).
Katalánsko se z této logiky vymyká. Pět set let je se Španělskem v jednom státě, čtyřicet let v jeho pofrankistické, demokratické éře, v EU a jejím společném trhu, v NATO. Kdyby se osamostatnilo, tyto samozřejmosti i mezinárodní uznání by muselo znovu získávat. A že by mu to Madrid osladil (že by se postavil proti automatickému přijetí Katalánska do EU), na to můžete vzít jed. V tom je katalánský případ v Evropě bezprecedentní.
Hledáme-li příčiny zmíněného blázince, jedna je v trendu oslabování národních států. Říká se tomu Evropa regionů. Čím víc se oslabují pravomoci národních států, tím víc posilují regiony, regionální politiky, regionální společenské diskurzy i osobnosti. Ty už nejsou vázány globálním diskurzem a odpovědností, nezabývají se obranou Západu ani projektem EU, vystačí si s lidovým až vulgárním jazykem a odpovědností ke „svým“. Václav Bělohradský těmto regionálním politikům říkal „hrdinové malých vlastí“, když před 17 lety v LN vysvětloval fenomén Jörga Haidera v Korutanech a Rakousku.
„Evropa se ocitla v začarovaném kruhu,“ psal Bělohradský 14. března 2000. „Národní stát už pro občany neumí být sjednocujícím středem. Regionalizovaná politika má ‚blíže k lidem‘ a lidé z regionů chtějí slyšet jiný diskurz než ten starý národotvorný.“ Ano, Haider razil nový diskurz. Teď jsme o ligu výše. Jeho katalánští nástupci už diskurz změnili a hrozí přímo nezávislostí. A Evropská unie, která sama národní státy pohřbívá, na to nemá recept.