Prostě lidé žijící v přesvědčení, že mají mít vymahatelné právo na všechno možné. Stačí se podívat, co nabízejí televize, noviny i reklamy v nich. Zjistíte, že máte právo na hypotéku, na orgasmus, na dítě i v podmínkách svazku, který to biologicky vylučuje, paralelně i právo na potrat, právo na štěstí a tak dále a tak dál. Pro nárokové fanoušky tohoto typu se nyní vláda zachovala buď skvěle (nechala skulinu pro případná homosexuální manželství), anebo špatně (tím, že ústavní ochranu manželství nepodpoří).
Ale na celou věc se můžeme dívat i nuancovaněji. Z pozice toho, kdo si sám klade otázku: potřebujeme tolik věcí nařizovat zákony? Což souvisí jen velmi vzdáleně s názorem, jaký máme na manželství či na svazek dvou lidí obecně.
Docela dobře lze obhájit názor, že jakkoli je diskriminace ve vztazích nepřípustná, samotný fakt, že stejnopohlavní páry nemohou mít děti, diskriminační není. Pokud by byl, tak adresátem stížnosti či žaloby musí být evoluce či její stvořitel. Od tohoto názoru pak lze logicky a jednoduše dojít k přesvědčení, že svazky typu registrovaného partnerství jsou užitečné ohledně diskriminace, dědictví, sdílení informací a podobně, ale nejsou manželstvím. Pouze manželství muže a ženy má za vlastní cíl reprodukci života.
To vše si můžeme myslet. Můžeme to šířit slovem i písmem v médiích či za to veřejně demonstrovat. Ale vyplývá z toho potřeba, že manželství muže a ženy si zasluhuje ústavní ochranu? Je manželství muže a ženy tak ohroženým druhem, jakým je u nás třeba rys? Druhem, nad kterým je třeba vyhlásit zvláštní zákonnou ochranu? Máme mít takových zákonů stále více, neboť stále více věcí se v očích stále více lidí ocitá v ohrožení? Zřejmě toto měla na mysli vláda, když se rozhodla ústavní ochranu manželství nepodpořit.
