Ale jak sdělil opozičník a exministr Ivan Mikloš, „z hlediska toho, o co jde jemu i Kaliňákovi, si Fico lepšího premiéra než Pellegriniho nemohl vybrat“.
Slovensko prostě zvolilo cestu nejmenšího možného odporu, někdo by řekl největší možné racionality. Tedy pokud bylo cílem vyhnout se daleko větším turbulencím, například předčasným volbám. Které by vedly k těžko předvídatelnému výsledku a vítězi, zvláště kdyby měl disponovat vládotvornou většinou. Kdybychom sáhli po výpůjčce ze slovníku Václava Klause, mohli bychom pro vyznění vládní krize na Slovensku použít výraz nekatarze (podle vzoru nevítězství).
Prostě nekatarze
Otázka ale zní, zda krize katarzí vůbec skončit mohla. Tento list nikdy nefandil Robertu Ficovi a na tom se nic nemění. Jeden jeho výrok ale dává smysl: „Za poslední dva týdny se zapomnělo na smrt dvou mladých lidí. Místo toho se destabilizuje situace na Slovensku.“
To je fakt. Z krize, jež začala brutální vraždou, až příliš brzy přerostla v „řešení stávající nedůvěry společnosti ve stát“, jak říká prezident Andrej Kiska. Oba argumenty mají váhu, ale těžko se propojují. První (vražda) se opírá o racionalitu, vyšetřování policie a důkazy, jež obstojí před soudem. Druhý (nedůvěra společnosti ve stát) o ideové postoje, voličské sympatie či vkus. A začne-li Fico Kiskovi vyčítat „tajnou schůzku“ s Georgem Sorosem, je vystaráno.
Tady ožívají kdysi tak známá slova jako ideodiverzní centrály. Copak si Fico nedokázal představit, že hodně lidí ho má prostě dost? Připustil si to až na poslední chvíli. A to v situaci, kdy si hodně lidí odmítá připustit, že by se spokojili jen s pozměněnou vládou. Prostě nekatarze.
