Německá pojišťovna EU spočívá v řadě věcí: země, jež si dovolují různé experimenty, tak činí s vědomím, že mají v zádech německou oporu – stát, který úspěšně přečká krize, nezápolí s nezaměstnaností, má rozpočtové přebytky a případné průšvihy zvládne.
V době, kdy se EU děsí nástupu pravicového populismu, jak se s oblibou říká, získala AfD ve volbách před rokem 12,6 procenta hlasů. To přece není nic, co by blokovalo stát a vládnutí v něm. A přece Berlín už rok působí jako zablokovaný. To je problém dnešního Německa i těch Evropanů, kteří Německo považují za svou pojišťovnu.
Německá AFD by v parlamentních volbách skončila druhá, naznačuje průzkum |
Spolková republika půl století ukazovala, jak vládnout. Střídala vlády pravice a levice. Jen jednou (1966–1969) vládla velká koalice, jako přemostění k éře Willyho Brandta. Ale nástup kancléřky Merkelové zahájil éru stálých velkých koalic (opřela o ně tři ze čtyř svých vlád). A vytěsňování opozice mocenským kartelem velkých koalic přineslo své plody.
Podle posledních průzkumů klesla podpora velké koalice na pouhých 45 procent. A protisystémová AfD se tlačí na druhou pozici (18 procent) místo tradiční sociální demokracie (17 procent). To je zásadní posun. Ne kvůli číslům (ta nemusí odrážet přesnou realitu), ale kvůli setrvalému trendu. Klesne-li podpora velké koalice pod 50 procent, klesá tím i její legitimita, zatímco podpora těch, kdo se jí „neušpinili“, zákonitě stoupá.
Když se totéž dělo v Rakousku, říkalo se, že je to zkumavka ukazující, na co si dát pozor, a varující jiné státy (protisystémoví Svobodní v Rakousku tak dlouho blokovali vznik racionálních vlád, až byli vzati do hry). Ale děje-li se to v Německu, nejde jen o zkumavku tamní vnitřní politiky. Jde o destabilizaci toho, co jsme tu nazvali pojišťovnou Evropské unie.
Nynější krize budí dojem, že se vše točí kolem státního úředníka Maaßena. Ale to je jen personifikace širšího problému ztráty důvěry ve vedení tradičních stran. Ztratili Seehofer (CSU), Merkelová (CDU) i Nahlesová (SPD). Nás z německých afér hlava bolet nemusí. Ale jako členové EU i sousedi Německa si musíme klást otázku: z čeho bude „pojišťovna EU“ čerpat svou stabilitu i vnitřní důvěru?
