A teď to ukázaly záběry z návštěvy Emmanuela Macrona u Donalda Trumpa v USA. Ti dva muži si padli do oka.
Uvidíme, co z toho vzejde. Říkají-li oba prezidenti, že chtějí novou dohodu s Íránem, neznamená to, že ji skutečně prosadí. Záleží i na tom, co dohodne Trump se Severní Koreou. Spokojí-li se s tím, že denuklearizace = zastavení jaderných testů, ale ponechání si bomby (a Kim by byl blázen, kdyby ustoupil více), bude to pro Írán velká inspirace: proč by nepostupoval stejně jako Severní Korea, až zásadní pasáže kritizované dohody (Obamovy) za osm let vyprší?
Shoda Macrona a Trumpa však míří hlouběji. Zapomíná se, že Francie byla prvním spojencem USA. A to Francie královská i revoluční – revoluce se spojenectvím proti společnému nepříteli, Británii, nehnula. K největším Američanům patří francouzský markýz Lafayette, hrdina dvou revolucí – americké i francouzské. Když Lafayette později přijel do USA, byl uvítán s nejvyššími poctami. Podobně jako teď Macron.
Zdá se, že Francie střídá Německo v roli prestižního partnera Ameriky v EU. Ví se, že Trump důvěřuje víc státům než společenstvím typu EU. A právě za jeho vlády Německo roli „vůdčího partnera“ ztrácí. Ta Spolková republika, na jejíž začlenění do evropských struktur tlačil sám Washington. Zatáhnout poraženého nepřítele do hry. Po roce 1945 to byla idea, která měla USA ušetřit další nasazení armády v Evropě (opakování roků 1917 a 1944). Jenže Trump vidí v Německu spíše obchodního konkurenta a nepřítele než spojence. I proto preferuje Francii, která je – na rozdíl od Německa – schopná nasadit svoji armádu třeba v Sýrii. Možná začíná nová kapitola vztahů Ameriky a Evropy.
