Během necelých dvou dnů dokázal komunikovat se třemi lídry důležitými pro Rusko. Kam tím směřuje?
Těžko k nějaké mezinárodní konferenci, jež by řešila nejcitlivější body – uklidnění v Sýrii, na Ukrajině a Korejském poloostrově. Vnucuje se spíše dojem, že ve světě působícím stále rozklíženěji a rizikověji se Putin stylizuje do role seriózního lídra, který je schopen a ochoten jednat s kýmkoliv.
Ve skutečnosti to tak samozřejmě není. Putin není ochoten jednat s kýmkoliv, ale jen s lídry, jež řadí do své „váhové kategorie“. Proto nejedná s formálním vedením EU, ale s Merkelovou coby zástupkyní její nejsilnější země. Proto jedná s Erdoganem: budoucnost Sýrie sice nahlížejí zcela opačně (Rusko podporuje Asadovu vládu, Turecko opozici), ale Putin si neoškliví dohodu o sférách vlivu, i kdyby měla být na úkor Kurdů. A proto bude již začátkem června osobně jednat s Trumpem v Hamburku.
Bez USA i Ruska je dnes účinná dohoda pro Sýrii či Ukrajinu nemožná. Ta pozice Putinovi lahodí, neboť vytěsňuje obraz Jelcinova Ruska, o něž si Západ otíral boty. Zátěžovým testem bude hlavně Ukrajina. Za Baracka Obamy se tam USA neangažovaly. Dohodu o příměří nechaly na Evropě – na Francii, Německu, Rusku a Ukrajině. Ne že by minská dohoda přinesla trvalejší mír, ale je aspoň nějakou oporou. Přijme to Donald Trump jako daný fakt? I s tím, že minská dohoda se nezmiňuje o ruské anexi Krymu? Nebo má – a zkusí prosadit – svou představu o stabilitě pro Ukrajinu? To budou za měsíc zajímavé otázky pro Putina. Koneckonců i Trumpův vztah k Sýrii si původně představoval hladce.
