Děti už nejsou otroky levné práce. Zato dospělí se stávají otroky problémů „digitálních dětí“. Facebook odmítá děti mladší 13 let, ale ty se k němu stejně dostanou. A Francie teď rozšiřuje a zpřísňuje zákon zakazující mobily v základních školách.
Francouzská vláda má pro ten krok dobré argumenty. Jde jí o veřejné zdraví. A též o to, aby děti nezblbly tím, že stále jen zírají do mobilu, místo aby si například hrály. Proto mají ve škole mobily odkládat do zvláštních skříněk (aby byly dosažitelné v případě akutní potřeby). Proto se bez nich mají obejít i během přestávek, obědů či svačin. Našinec důvody ministra školství Blanquera chápe, ale stejně ho napadá: Není to předem prohraná bitva?
Informační éra přináší stále větší sociální změny. Třeba tu, že jedna profese už nevystačí na celý život. Ale i tu, že poprvé vyrůstají a dospívají generace, které jsou v lecčem chytřejší i na profesní život připravenější než generace rodičů, a mění se zažité postupy. Miliony let předávaly generace rodičů znalosti a zkušenosti generaci dětí: jak ulovit jelena, jak ušít košili, jak vyrobit stůl, ba i letadlo. Teď je to obráceně, když „digitální děti“ spíše mohou samy učit rodiče: třeba jak nastavit telefon nebo počítač. Jenže pravidla pro „digitální děti“ stále vymýšlí generace ne plně digitálních rodičů.
Přitom jisté zkušenosti platí stále. Žáci si vždy libují v tom, co se jim zakazuje. V 70. letech, když byl školákem autor těchto řádek, se hrávaly pod lavicí piškvorky. Nebo se versatilkou plivaly kuličky uhnětené z chleba. Repetent ZK se z poslední lavice trefil učiteli na pleš a získal za to obdiv třídy. Teď budou získávat obdiv žáci, kteří přes zákaz pronesou do třídy mobil. To je hra, která je baví i socializuje.
