Andrej Babiš není trénovaný řečník. Snad proto použil výraz „bránit hranici“, když ve skutečnosti jde o kontrolu. Snad proto řekl: „Nemůžeme do Česka pustit migranty.“ Jako bychom nerozlišovali mezi migrací legální a ilegální, individuální a masovou, z kulturních okruhů známých (Ukrajina) a rizikových (muslimská Asie a Afrika). Když se to střízlivě rozebere, dramatický účinek klesne.
Je-li teď nějaké téma pro bezpečnost státu, není to akutní kalamitní hrozba. I kdyby Němci začali vracet migranty již registrované v jiné zemi EU, nebudou to desítky tisíc a nezamíří všichni k nám. Spíše může jít o jakýsi test, pro jaký jsme teď jako stát dostali záminku.
Za deset let pobytu v schengenském systému (mimo jeho vnější hranici) jsme odvykli hraničním kontrolám i střežení hranice jako takové. A je otázka, zda stát a jeho bezpečnostní složky tyto dovednosti neztratil.
Před lety jsme tu psali o rozšíření Temelína. Že není důležité proto, že bychom se bez bloku navíc neobešli, ale proto, že prověří naši schopnost zvládat jadernou technologii. Je to jako se stíhačkami Gripen. Ani ty nepotřebujeme pro akutní hrozbu, ale proto, že udrží tým lidí schopných se špičkovou technikou zacházet a navíc své znalosti předat dalším. Loni jsme tu psali o nasazení českých vojáků v Pobaltí. Že je to poprvé po letech exotických expedic, kdy cvičí v terénu adekvátním i pro obranu našeho státu.
Totéž lze říci o kontrole, střežení a obraně hranic. Ať už Německo migranty bude, či nebude vracet, je dobré vědět, nakolik jsme s to hranice kontrolovat. Je to něco mezi zásadou předběžné opatrnosti a zátěžovým testem.
