Pro nezasvěceného našince je těžké se v tom všem vyznat, natož zaujmout vyhraněný postoj. Můžeme pozorovat, že už měsíc po útoku džihádistů mají Katalánci jiné priority než bezpečí. Můžeme konstatovat, že čím víc se španělská vláda snaží referendum překazit ryze zákonnými prostředky (předběžným opatřením ústavního soudu, neboť rychlé schválení katalánského zákona o referendu prý mělo „jasně totalitní“ povahu), tím víc se Katalánci upevňují ve svém odporu.
Nevíme, zda by jich pro nezávislost na Španělsku hlasovala těsná menšina, nebo těsná většina. Ale o tom, že hlasovat chtějí, že chtějí mít šanci se vyslovit, přesvědčují velkými demonstracemi. Čím rozhodněji španělské úřady postupují, čím rázněji premiér Rajoy říká, že referendum by bylo nezákonné, a zásahy proti němu pomáhají starostům katalánských měst, aby se nepodíleli na protizákonné činnosti, tím víc se Katalánci upevňují ve svém odhodlání a v odporu.
V Barceloně se opět protestuje, vláda nabídla Katalánsku dialog |
Jak už bylo řečeno, pro našince je těžké se v tom zorientovat. Ale našinec si nemůže nepřipomenout atmosféru v Československu před 25 lety. I tady bylo jasné, že čím větší tlak na uchování společného státu se z Prahy vyvíjí, tím víc se posiluje odhodlání Slováků ke svrchovanosti (vyhlášené 17. července 1992), potažmo k nezávislosti.
Tehdy zazněl argument, že k rozdělení státu je třeba referendum, ale poté byl stát klidně a rychle rozdělen bez něj. Jak by to vypadalo s referendem? Jak by se schvaloval příslušný zákon? Co bychom si počali, kdyby voliči v jedné republice rozhodli jinak než ve druhé? To vše byly jen řečnické otázky. Jak vypadají v praxi, vidíme v současném Katalánsku.