Informace si protiřečí, což je špatně. A ještě horší je, opírají-li se o ně oficiální reakce – rozuměj vyhošťování diplomatů. Otázka má znít jinak: Překračuje očividná ruská asertivita přijatelnou mez? Vadí nám věci jako anexe Krymu, podpora separatistů na Ukrajině či účast ruského velvyslance na pohřbu Vasila Biľaka, za Husáka místodržícího Moskvy v Praze? Pak to dejme výrazně najevo, třeba i vyhoštěním diplomatů. Ale opírá-li se reakce jen o těžko prokazatelné autorství útoku jedem, stává se z toho spíše článek víry. A to je špatně.
Špatně ne proto, že máme Rusko šanovat, ale proto, že neprokázané obvinění se obrací proti samotnému Západu a jeho otevřené společnosti. Je to prý provokace Západu. To neříká jen Putin, ale stále víc lidí na Západě. A je-li provokací toto, nebyla provokací Západu i samotná anexe Krymu? Nebylo zbytečnou provokací i pražské jaro v roce 1968, které logicky vydráždilo Moskvu k invazi? Provokací Západu lze pak vysvětlovat jakoukoliv ruskou asertivitu.
Je to jako před 15 lety před invazí do Iráku. Tehdy bylo článkem víry přesvědčení, že Saddám Husajn má zakázané zbraně. A když vyšlo najevo, že neměl, Zápaďané se obrátili proti Bushově (a Blairově) lži a začali Saddámův Irák dokonce hájit: jaký tam byl klid před invazí. Jako by tento Irák svévolně neanektoval Kuvajt. Jako by bojovým plynem nezavraždil tisíce Kurdů ve městě Halabdža. V tom spočívá riziko spektakulárních akcí, které jsou podloženy jen články víry. Že nakonec mohou vést k obhajobě toho, co si zaslouží tvrdou reakci – ale ne kvůli údajným zakázaným zbraním.
