Jeho poezie, shromážděná do ikonické knížky Wilderness (Divočina), je jistě výrazná, pro někoho nezapomenutelná, jinému nesrozumitelná. Frontman skupiny Doors však neměl zdaleka tolik času jako třeba Leonard Cohen, aby své postavení na Parnasu rockových básníků obhájil nějakým tím pozdním majstrštykem. Roku 1971 vstoupil do morbidního Klubu sedmadvacetiletých – tedy hvězd, které to na pozemském pódiu zabalily dříve, než o nich kritici stačili říci něco špatného.
Ze všech těch útržků, z nichž se skládá zpěvákova literární divočina, mne vždy nejvíce přitahovala báseň Horse Latitudes (Koňské šířky) o pozorování topících se hřebců. Ve zvukové podobě se objevila na albu Strange Days, kde ji Jim křičel jako nejzoufalejší námořník do nejhroznější mořské bouře. Ray Manzarek, navozující se zbylými hráči pocit čiré hrůzy, nechápal, jak ji Morrison v tak mladém věku mohl napsat.
Něco na tom je. I dnes, když přes propast několika dekád posloucháme An American Prayer, záznam Jimova osamělého čtení ve tmavém studiu, kam se zavřel pár měsíců před svým záhadným skonem, cítíme k němu jako básníkovi těžko vysvětlitelný respekt.
Hudba z ulice
Už asi dvacet let koluje mezi sběrateli bootleg The Lost Paris Tapes, zřejmě poslední studiová nahrávka Jima Morrisona. Prokletý bohém tu recituje básně za doprovodu neznámých muzikantů, na které narazil v ulicích Paříže. Doors se prý vyjádřili, že jde jen o snůšku ožralých keců, ale pirátský pásek z Francie obsahuje i překvapivé momenty – například milostnou baladu Orange County Suite pro autorovu přítelkyni Pamelu Coursonovou.
Kdo ví, co by se z dekadentního provokatéra časem stalo? Začal by psát ujeté romány jako Nick Cave? Nabízeli by mu čestné doktoráty? Pořádal by přednášky a autogramiády v beatnických knihkupectvích?
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Zlatá mula waitsovská |
