Nová rubrika Salon chce posunout kritické myšlení na novou úroveň. Soudy v ní prezentované vznikají v dialogu několika osobností, které posuzují věci z různých úhlů.
Jan Ruml: Než začneme, musím reagovat na sloupek Petra Zídka Pithartův rok 1989 (LN 4. července). Uzavírá ho konstatováním, že je skoro škoda, že neznámí dveřníci Občanského fóra Petra Pitharta v listopadu do štábu revoluce pustili. Jako aktivní účastník polistopadových událostí a pozdější politik je totiž při psaní vzpomínek z té doby nevěrohodný. Kdyby v listopadu 1989 Petr Pithart odolal, mohl psát inspirující knihy jednu za druhou, uzavírá Petr Zídek.
Taková nadsazená polemika není polemikou s knihou Petra Pitharta, nýbrž střetem nad obecnými hodnotovými východisky, ale i svárem o to, kdo vlastně měl právo je formulovat. Zde se dostáváme do bludného kruhu. Na jedné straně akademici, kteří se odvážili říci svůj názor například na ekonomickou transformaci v Dřevíčské výzvě, byli ocejchováni jako konstruktéři hraběcích rad z věže ze slonové kosti a bylo jim doporučeno, aby vstoupili do politiky a účastnili se soutěže idejí. Na straně druhé ti z nich, kteří to učinili a nezvítězili, jsou téměř vysmíváni: chcete-li psát hodnověrně, měli jste zůstat mimo politiku.
Navíc oproti Petru Zídkovi mám v zásobě jiná jména lidí, kteří tehdy mohli ku prospěchu příštích událostí vchod do Občanského fóra minout.
Viktor Šlajchrt: V podtitulu je kniha trefně charakterizována slovy: vzpomínky, přemýšlení, krédo. Jde vskutku o hodně uvolněnou, tematicky i tvarově proměnlivou esej. Trochu zavádějící je titul, který evokuje návaznost na knihu Osmašedesátý. Ta byla žánrově úplně jinde, šlo spíš o politologickou studii.
Kniha Devětaosmdesátý je osobnější, částečně se přibližuje klasickému žánru státnických pamětí, ale osobní je i v rovině politické filozofie. Vysloveně subjektivní zkušenosti se tu střídají s pokusy o jejich objektivní postižení, o jakousi směrodatnou interpretaci dějin. To může vést k nedorozumění. V memoárové eseji se dá o realitě psát mnohem zaujatěji, řekněme rovnou předpojatěji než v odborné studii.
I proto jsem z knihy poněkud rozpačitý. Některé pasáže vyznívají jako upřímná osobní zpověď, jiné jako politicky účelový manévr. Klasické státnické memoáry píšou zpravidla autoři na odpočinku, což Petr Pithart zdaleka není.
Jiří Suk: Nechci polemizovat, jen doplňuji. I to, co se případně ukáže jako politicky účelový manévr, je důležitým sdělením o politickém aktérovi a jeho době.
Poctivé a sebekritické svědectví Petr Zídek: Pithartova kniha nicméně nepřináší o roce 1989 v zásadě nová fakta. Nejcennější se mi na ní zdají dvě věci: za prvé, že si autor klade těžké otázky a poctivě na ně hledá odpověď. Například proč si nikdo nevšiml, že komunistické režimy na konci 80. let už melou z posledního. Za druhé Pithart přináší velmi přesvědčivé argumenty proti pozdějším kritikám „mužů listopadu“. Ukazuje, že zakázat komunistickou stranu v letech 1989–1990 nikdo nechtěl a že to ani nebylo proveditelné.
Jiří Suk: Knihu považuji za velmi důležitou. Spíše než o fakta mi jde o názory, hodnocení, postoje, s nimiž není nutné souhlasit. Ano, skoro všechna fakta v knize obsažená jsou mi důvěrně známá, jako historik „sametové revoluce“ jsem pracoval i s podrobnými výpověďmi Petra Pitharta. Nové a zajímavé pro mě byly příhody z normalizační doby. Především si však cením Pithartovy upřímnosti a snahy podat celistvou (sebe) kritickou výpověď. Nejcennější se mi zdá líčení převratných událostí zevnitř, pohledem jednoho z klíčových aktérů. Pithart je jeden z mála českých politiků, kterému upřímně jde o nezávislou a svobodnou reflexi ještě žhavé minulosti.
Autor představuje své vyznání, krédo a jde s kůží na trh. Kéž by to udělali další aktéři roku 1989, aniž by se přitom schovávali za různé (kvazi)vědecké, ideologické a jiné clony.
Jan Ruml: Z mého pohledu je nepsaným mottem knihy pocit, že to autor vlastně všechno prohrál. Tomu odpovídá i přepjatý sebezpyt, spojený s častými omluvami, a zároveň kategorická zmužilost. Snaha říci všechno s četnými historickými úvahami poněkud ruší tempo příběhu. Jde o dílo velmi osobní, a tudíž cenné u výrazné osobnosti, jíž Pithart je. Autor výroků jako „slyším trávu růst“ nebo „dvojdomek“, ať už si o tom myslíme cokoliv, prokazuje, že odvážně přemýšlí ve snaze najít řešení i mnohým navzdory. V některých partiích knížky psal i za mne.
Jiří Suk: Také oceňuji Pithartovu snahu nezastírat vytáčkami, bagatelizací či jinými rétorickými fintami svoji odpovědnost za politická rozhodnutí. Zrovna pracuji na studii o zrodu českého postkomunistického antikomunismu v roce 1990 a imponuje mi, že tehdejší český premiér Pithart nikdy nevyužil rostoucí antikomunistické vlny ke změně svého původního postoje a k posílení osobní popularity. Na rozdíl od jiných předních politiků té doby, včetně zakladatelů ODS a tehdejšího prezidenta republiky.
Nezjednodušený portrét Havla Viktor Šlajchrt: Čtenářsky nejvděčnější jsou asi postřehy o jednotlivých protagonistech doby. Pithart je mistrem drobných charakteristik i propracovanějších psychologických portrétů. Nejvíc místa věnoval oprávněně Václavu Havlovi. Zamyslel jsem se třeba nad pozoruhodným výkladem, proč se Havel v roce 1990 rozhodl pro pouze dvouletý mandát – domníval se prý, že nebude chtít být prezidentem.
Z paměti se mi hned tak nevytratí ani Pithartovy portréty Mariána Čalfy, Karla Urbánka, Zdeňka Mlynáře, Miroslava Pavla, Richarda Sachera, Ivana Dejmala, Emanuela Mandlera, Josefa Vavrouška, Ivana M. Havla a mnoha dalších. Důležitá jsou, myslím, i jeho svědectví z oboru státu a práva, kde je odborníkem, například o sporech kolem nových zákonů.
Petr Zídek: Havlův portrét je nesmírně zajímavý tím, že podle Pitharta není primárně intelektuál, ale homo dramaticus. Dobrý postřeh je, že Havel měl velmi málo smyslu pro instituce obecně, což byl samozřejmě v procesu transformace zásadní problém. V této pasáži knihy je i jedna věcná chyba, na kterou mě upozornil Vilém Prečan: Program první zahraniční cesty prezidenta Havla začínal ve východním Berlíně u ministerského předsedy Modrowa, a nikoli v Mnichově, jak píše Pithart.
Viktor Šlajchrt: Na portrétu Václava Havla oceňuji, že nejde o jednoznačnou adoraci ani karikaturu, ale spíš o průzkum jedinečného, podivuhodného fenoménu. Pithart se zabývá různými vrstvami Havlovy osobnosti, jeho bytostným zájmem o politiku, jeho tíhnutím k duchovnosti, smyslem pro divadelnost, dramaturgii, režii. Právě tím prý Havel bezděčně způsobil, že lidé vnímali převrat jako revoluci. Tady už nejde pouze o zachycení jeho osobitého vkladu do zlomových událostí, ale o náznak – možná rovněž bezděčný – zbrusu nového civilizačního trendu, o němž se ve světě začíná diskutovat: spektakulární politika nastoluje spektakulární, inscenovaný stát… Jiří Suk: Kapitola o Václavu Havlovi je příkladem dnes již téměř neexistujícího gentlemanství mezi českými politiky. Když čtu tento portrét, napadá mě, že snad ještě není úplně normální ohánět se jen vnitráckými dokumenty a šmíráckými fotkami či posílat poštou kulky a střelný prach. Žánr portrétu je ovšem něco jiného než žánr kritického politického myšlení. Nezaujatá kritika prvního polistopadové prezidenta by samozřejmě začínala tam, kde Pithartův pohled končí. Musela by do větší hloubky promyslet Havlovo pojetí praktické politiky jako dramatické akce, jeho snahu trvale ovlivňovat nestranickou profilaci Občanského fóra a přitom se v něm osobně neangažovat atd. Petr Zídek: Na knize však zaráží množství nejrůznějších chyb a nepřesností. S autorovým věcným a klidným přístupem málo koresponduje třeba to, že zásah bezpečnosti na Národní třídě důsledně označuje za „masakr“. Masakr je ale hromadná vražda, nikoli zmlácení obuškem. Navíc Petr Pithart píše, že na Národní třídě bylo padesát tisíc lidí. To je ovšem asi pětinásobek skutečného počtu.
Jiří Suk: Chyby a nepřesnosti jsou politováníhodné. Nejvíc mi však vadí, že líčení je doslova useknuté na počátku února 1990, kdy se Petr Pithart stal předsedou české vlády. Měl své vzpomínky a reflexe dovést alespoň do parlamentních voleb v červnu 1990. A ještě lepší by bylo, kdyby pokračoval až do poloviny roku 1992, kdy jeho Občanské hnutí neuspělo ve volbách a on na nějaký čas opustil vysokou politiku. Kniha si vyloženě říká o pokračování.
Přivítal bych více konkrétních vzpomínek na ostatní politiky, složitá jednání o budoucnosti česko-slovenského státu, spory o ekonomickou reformu, nepolitickou politiku atd. Tady by klidně mohlo být méně kréda a více paměti.
Jan Ruml: Autor dělí tehdejší odpůrce komunistického režimu na disent protestu a disent reflexe. Málokdo ví, že seděl na obou těchto židlích. Dlouho pašoval přes hranice literaturu. Za to mohla být dlouhá léta vězení. S tímto vědomím je třeba knihu číst, protože ji napsal odvážný člověk. Napsal ji jako otevřený popud k přemýšlení. Prohráli jsme to k budoucímu vítězství, nebo naopak. Anebo je to dnes už jedno? Viktor Šlajchrt: Při četbě na mne nepůsobilo nejsilněji autorovo přemýšlení, ale spíš jeho citové rozpoložení. Polistopadovým vývojem je zřejmě rozčarovaný až k zoufalství, což je překvapivé u člověka, který po celou tu dobu zastával významné funkce v čele státu. A tento silný, vskutku přesvědčivý pocit jako by svými úvahami teprve dodatečně racionalizoval. Pomáhá si přitom různými schématy jako právě disent protestu a disent reflexe. Zní to skoro vědecky, jenže v oblasti reflexe byl nejspíš tu a tam disidentem i Gustáv Husák.
Ještě povážlivější mi připadá dělení společnosti na superiorní oblast kultury oproti inferiorní oblasti hospodářství. Pithart na mnoha místech ostře odsuzuje princip kolektivní viny, ale vedoucím pracovníkům v hospodářské sféře ji přisuzuje přímo s gustem. Text i jinde odporuje tomu, co deklaruje. Autor například opakovaně vyzývá veřejnost ku zpytování svědomí, ale nakonec výmluvně odsoudí politické moralizování. Citovému podloží jeho myšlení se dá rozumět, formulace jsou však proteovsky unikavé.
Jan Ruml: Navázal bych na Viktora Šlajchrta: jak je možné, že člověk zastávající významné funkce v čele státu je rozčarovaný až k zoufalství z polistopadového vývoje. Po roce 1992 Petr Pithart vlastně ustoupil do pozadí. Ukazuje se, že Senát má velmi daleko k exekutivě. Pokud politik nemá ambice zastávat vysoké stranické funkce, a to Petr navzdory svým schopnostem zjevně neměl, nemůže u nás mít vliv.
Pokračování: Osmadevadesátý?
Jiří Suk: Myslím, že hypotetická nová kniha by se měla jmenovat Sedmadevadesátý, protože spíše tento rok lze považovat za mezník. Zdá se mi, že éra „opoziční smlouvy“ je dosti démonizována a s Pithartem v jejím hodnocení nesouhlasím.
Jan Ruml: Pokračovat by jistě měl, cítí-li to však jako naléhavé. Kam až, nevím. Aktivním hráčem byl do voleb 1992, tak nejméně tam. Být jím, nepsal bych o opoziční smlouvě, o jejím vzniku víme ještě málo, o důsledcích hodně, pustil bych se do éry první české vlády, psal bych o sporech o průběh transformace a o rozpadu Československa, vše s časovým přesahem k dnešku. Rád bych to četl.
Viktor Šlajchrt: Nevím, zda by se dal osmadevadesátý rok popsat z Pithartova hlediska podstatně jinak, než jak je popisován z podobných politických pozic už jedenáct let.
Mým oborem ovšem není politika, ale literatura. A ta by měla přicházet vždy s něčím novým, zvláštním, nezvyklým. Politik naopak nesmí veřejnost příliš překvapovat, aby ji nevyděsil. Nedovedu si představit, že by se kniha Osmadevadesátý dala sepsat tak, aby byla literárně zajímavější než Devětaosmdesátý, neřkuli Osmašedesátý. Tím samozřejmě nevylučuji, že by mohla být politicky úspěšná. Ale to jsou všechno věci, které Petr Pithart jistě dobře ví. Záleží na tom, co v něm při psaní převáží: zda intelektuál, nebo politik.
Polistopadovým vývojem je Petr Pithart zřejmě rozčarovaný až k zoufalství, což je překvapivé u člověka, který po celou tu dobu zastával významné funkce v čele státu Viktor Šlajchrt
Přivítal bych více konkrétních vzpomínek na ostatní politiky, složitá jednání o budoucnosti česko-slovenského státu, spory o ekonomickou reformu, nepolitickou politiku atd. Jiří Suk
***
Diskutující
Jan Ruml(1953) bývalý disident, v letech 1992–1997 ministr vnitra, 1998-2004 senátor
Jiří Suk (1966) historik a politolog, o listopadu 1989 napsal úspěšnou knihu Labyrintem revoluce
Viktor Šlajchrt (1952) literární kritik a publicista, spolupracovník Respektu
Petr Zídek (1971) historik a novinář, redaktor přílohy Orientace
