Jako spisovatel jsem se nikdy neproslavil. Vydal jsem sice v průběhu posledních čtyřiceti let zhruba pětatřicet titulů, ale ty, které si získaly jakous takous popularitu (Radikální řez, Brutalita, Náruživost) a dostaly mne do recenzí jako „mladého, talentovaného autora, který se zabývá dosud tabuizovanými tématy naší současnosti“, pohřbil revoluční kvas a porevoluční knižní trh připomínající povodeň. Psal jsem a vydával sice dál, ale už ne z toho hlavního důvodu, kvůli kterému jsem psal před rokem 1989: že fiktivním příběhem mohu metaforicky vyjádřit něco velmi skutečného, co by komunistický režim jinak ven nikdy nepustil. Kniha pro mne a pro spoustu dalších autorů byla za komunistů naprosto nezastupitelným záchranným vorem, po němž se dal pašovat myšlenkový kontraband z jedněch svobodných mozků do jiných - a na němž se dalo i fakticky kus cesty životem svézt. Honoráře nebyly bůhvíjaké, muselo se na ně čekat někdy i léta, ale razítko v občance coby vnitřní azyl vynahradilo všechny nesnáze. Kniha byla pro velkou část naší generace svaté médium i čtenářsky: čistý destilát autorského intelektu, mimo dosah dramaturgů, režisérů či interpretů, kteří autorské sdělení vždycky někam posunou.
Zdálo se, že po listopadu ’89 není na knihy čas. Čtenáři neměli čas číst, autoři začali svobodně tvořit v jiných médiích. Jenže po pár letech se kniha zase vrátila. Sám jsem začal psát, abych zreflektoval horečný kvap, jímž se doba řítila -a abych se i osobně na okamžik zastavil a podíval zpět. Román Loď s otroky jsem dokonce psal celých pět let a až někdy v jeho polovině mi došlo, že tím nevědomky vykonávám autopsychoterapii, protože jinak by se můj mozek z přetlaku tragických televizních reportáží možná zbortil jako síť. Přestože čtenářsky zapadl, to nezastupitelné opět splnil: zůstal jako konzerva té divoké doby 90. let. Čím dál častěji na besedách narážím na lidi, kteří ho objevují až nyní.
Díky knize jsem ale potkal i lidi, které čas ověřil jako věrné přátele. Zatímco smlouvy k televizním a filmovým scénářům jsou čím dál složitější, s mým nakladatelem (a kamarádem) Andrejem si prostě plácneme rukou a ještě na křtu si navzájem připomínáme, že musíme sepsat nějakou smlouvu. Andrej knihy vydává ne proto, že by vynášely (ty doby jsou tytam), ale protože je miluje; s každým titulem se doslova mazlí. Brněnský knihkupec Jura je další fajnšmekr; nikdo mi neposkytne lepší přehled o tom, co vyšlo dobrého, jako on, když tam dělám autogramiádu. Jeho zisk je čím dál tím menší (stejně jako Andrejův nakladatelský či můj autorský), už všichni žertujeme, že kniha je spíš charita než podnikání, ale přitom máme radost z každého nového titulu jako malé dítě z koloběžky. Jak řekl jednou Jura: „To je tím, že kniha holt není okurek nebo žárovka.“
Proč to všechno píšu? Protože je konec. Stát usoudil, že kniha (dokonce bez rozdílu, jde-li o román, učebnici nebo odbornou publikaci) okurek nebo žárovka je. Analýzy a průzkumy, které shromáždili knihkupci a nakladatelé, hovoří jasně: uvalí-li na knihy dvacetiprocentní daň, v civilizovaném světě jsme skončili jako čtenáři i jako autoři. Když už jsme zastavili balkanizaci móresů ve státní správě, v podsvětí a v televizi (viz nedávná Šeherezáda), zařazujeme se dobrovolně k Albánii, Bulharsku a Ukrajině, alespoň co se týče vztahu ke knize. Nebo je ještě čas to změnit?
