Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Plzeňská Jana z Arku a dva vokální koncerty Pražského jara. Operní panorama Heleny Havlíkové

Kultura

  6:00
PRAHA - Je to zřejmě spíše zvláštní shoda, že nejen brněnské národní divadlo, ale i plzeňská opera zvolila jako poslední inscenaci své letošní sezóny neobvyklý žánr oratoria - v podobě, do které tuto barokní vokálně-instrumentální formu posunuli skladatelé 20. století. Zatímco v Brně zvolili Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů (1890-1959) v kombinaci s Pucellovou operou Dido a Aenes, v Plzni pro spojené soubory Divadla J. K. Tyla vybrali Janu z Arku na hranici švýcarského skladatele Arthura Honeggera (1892-1955).

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016. Jarmila Dycková (Jana z Arku-dívka), Martin Šinták (Archanděl Azrael) foto: Pavel Křivánek

I když vznik těchto oratorií od sebe dělí dvacet let (Janu z Arku Honegger dokončil v roce 1935, Martinů Gilgameše v roce 1955), mají mnoho společného. Obě patří k vrcholným zralým dílům těchto dvou vrstevníků; prostřednictvím historických postav se obracejí k archetypálním otázkám smyslu lidského života, víry, přátelství, lásky a hledají hudební pro ně vyjádření s inspiracemi napříč styly a časem. Vedle zpěvních hlasů se uplatňují i mluvené části a postava vypravěče, jakéhosi průvodce dílem. Jak je pro oratorium typické, klíčová role patří sboru, který vystupuje i jako komentátor děje. Ten má v případě těchto dvou oratorií dramatický charakter – nikoli ve smyslu kontinuálního vyprávění příběhu, ale spíše jako volný sled jednotlivých obrazů, scén, situací.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016. Klára Kovaříková (Jana z Arku), Jaroslav Someš (Bratr Dominik)

Středověký příběh/legenda o dívce posedlé svým „božím posláním“ osvobodit Francii od Angličanů, kdy přestrojena za muže vítězí v bitvách, aby nakonec byla (výhodně) prodána Angličanům, kteří ji upálí na hranici jako heretičku a čarodějku (1431), se stal námětem řady literárních i hudebních zpracování. Z oper připomeňme Pacciniho, Verdiho, Čajkovského nebo muzikál Ondřeje Soukupa, Gabriely Osvaldové a Jiřího Hubače.

Arthur Honegger na základě libreta Paula Claudela odvíjí oratorium od posledních okamžiků života Jany z Arku před jejím upálením. Prostřednictvím takto založené reminiscence otevírá v mysli Jany různé momenty z jejího života v reálné i fantazijní podobě, prolínají se scény s historickými i alegorickými postavami, znějí hlasy andělsky nebeské i ty zlověstně pekelné, monumentální zvuk střídá komorní ztišení, do vážnosti, vznešenosti a tragiky probleskuje groteska.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016.
Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016. Záběr...

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016.

Ačkoli je Honeggerovo oratorium s mohutným orchestrem včetně dvou klavírů, celesty, tří saxofonů nebo Martenotových vln, velkým smíšeným a dětským sborem a s nároky na sólové party pro zpěváky, činoherce i tanečníky interpretačně obtížné, zaznělo u nás – na rozdíl od Honeggerových oper – opakovaně, a to jak scénicky tak koncertně. V roce 1969 ho v Brně uvedl Václav Nosek v režii Miloše Wasserbauera a choreografii Luboše Ogouna s Janou Hlaváčovou v titulní roli (v kombinaci se Schönbergovým Očekáváním). V Brně se pak Jana z Arku na hranici objevila ještě v roce 1995 a 2010. Skrytou manifestací k prvnímu výročí upálení Jana Palacha se v roce 1970 stalo koncertní uvedení České filharmonie dirigentem Václavem Neumannem a oratorium zaznělo také v Praze a v Plzni u příležitosti Palachova 40. výročí ve společném nastudování Plzeňské i České filharmonie pod taktovkou Jiřího Maláta.

Současné plzeňské provedení Jany z Arku na hranici řídil Oliver Dohnányi. Ale ani tak zkušenému dirigentovi se nepodařilo překonat handicapy prostoru plzeňského Nového divadla. Jeho akustické problémy se při uvedení takto rozměrného díla ještě zvýraznily. Slyšeno ze 13. řady – orchestr umístěný v orchestřišti zněl tlumeně v barvě i dynamice, kombinace neaplifikovaného orchestru a sboru zastrčeného do stran jeviště vedle nazvučených sólistů i činoherců byla zvukově nesourodá. Při uznalosti k výkonu plzeňského operního sboru posíleného o Novou Českou píseň pod vedením Zdeňka Vimra, nároky Honeggerovy partitury přece jen ve vypjatém závěru překračovaly možnosti zejména sopránových hlasů. Ty altové naopak v celosborové sazbě zanikaly. Základní linie obou ústředních činoherních rolí – Jany z Arku v podání Ivany Klimentové a Bratra Dominika v provedení Jaroslava Someše, v sobě měla až příliš afektovanosti a patosu.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016. Jarmila...
Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Nové divadlo Plzeň 2016. Klára...

Režisér Tomáš Pilař s choreografem Jiřím Pokorným a světelným designérem Antonínem Pflegerem pojali oratorium především jako efektní velkolepou podívanou v bílých i rudých světlech a protisvětlech, v dýmech s rozsáhlými tanečními výstupy. Na velkoryse řešené scéně Daniela Dvořáka, pro kterou pod klenbou gotického oblouku využíval i systém jevištních stolů, kombinovali v hereckých akcích i v kostýmech popisnost se symbolickou, snadno pochopitelnou stylizací.

Plzeňská Jana z Arku na hranici je dalším hledáním možností, jak využít pro operu akusticky problematické Nové divadlo. Volba tak interpretačně náročného díla však narážela zejména na akustické a zvukově-technické limity tohoto prostoru, jakkoli vybaveného moderní divadelní technikou.

Z porovnání plzeňské Jany z Arku a brněnského Eposu o Gilgamešovi vychází brněnské nastudování po hudební stránce v nastudování Marka Ivanoviće a výkonu sboru i z hlediska promyšlenější a ucelenější režijní koncepce Jiřího Heřmana lépe.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici

Hudební nastudování a dirigent Oliver Dohnányi, dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Pilař, choreografie Jiří Pokorný, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Jana z Arku - Ivana Klimentová, Jana z Arku – dítě Eva Samková ml., Jana z Arku–dívka - Jarmila Dycková, Bratr Dominik - Jaroslav Someš, Ten druhý - Jakub Hliněnský, Panna Maria - Radka Sehnoutková, Svatá Markéta - Ivana Veberová, Svatá Kateřina - Alžběta Vomáčková ad. Sbor a orchestr opery DJKT, Dětský sbor DJKT, Nová Česká Píseň.
Nové divadlo Plzeň, premiéra sobota 4. června 2016.

Hodnocení 70%

Manželé Levíčkovi na Pražském jaru

Mladá americká mezzosopranistka Chaazi Levicek si na Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech „vyzpívala“ koncert již loni, kdy se představila na festivalu Prague Proms - tehdy, v Sále Martinů, s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Libora Peška v Berliozových Letních nocích a výběru z písní Gustava Mahlera na texty Friedricha Rückerta.

Její letošní vystoupení na festivalu Pražské jaro, také v Sále Martinů, bylo dramaturgicky různorodější. S klavíristou (a manželem) Jiřím Levíčkem koncert zahájila třemi pozdně romantickými písněmi francouzského skladatele Henriho Duparca (1848-1933) Vyzvání na cestu (1870) na text slavné Baudelairovy básně ze sbírky Květy zla, Extáze (1874) a Phidylé (1882), ve kterých převažovala zasněná, posmutnělá nálada snu, bolesti, smrti a pastorální lyriky pouze se záblesky radosti a jasného slunce v přírodě. Tklivé, tesklivé až pochmurné byly také písně Vítězslavy Kaprálové na slova Jaroslava Seiferta ze sbírky Jablko z klína (1934-36) Bezvětří a Ukolébavka v kontrastu s žertovným vyprávěním Jarní pouti na střelnici. Velký oblouk nostalgického loučení, lítosti nad prchavostí okamžiku přes vzrušenou vzpomínku skýtalo Kaprálové zhudebnění Nezvalovy básně Sbohem a šáteček (1938).

Mezzosopranistka Chaazi Levicek.

Naopak živě temperamentní část programu Chaazi Levicek mohly tvořit tři canzonetty Benátské regata Gioachina Rossiniho, v nichž koketní dívka v benátském dialektu horkokrevně fandí svému milému během závodu gondoliérů, na kterého je v závěru jako na vítěze ve víru koloratur patřičně pyšná. Závěrečná část koncertu patřila pestré směsici amerických lidových písní v úpravách různých skladatelů.

I tentokrát zaujala Chaazi Levicek příjemným oblým barevným mladistvým mezzosopránem s jistými výškami a velkým rozpětím dynamiky. Jenže jakoby si při interpretaci písní dávala záležet především na krásných tónech. Bohatší a plastičtější vyjádření výrazu se slilo do jednolitosti. Přesvědčila tak spíše její melancholická uměřenost, než temperament, který chyběl především Rossinimu (zejména ve srovnání např. s interpretací Cecilie Bartoli). Ani v Benátské regatě, ani v amerických lidovkách se „neodvázal“ ani klavírista Jiří Levíček, který se přitom prosadil jako úspěšný jazzman.

Písňový koncert manželů Levíčkových byl v rámci Pražského jara zařazen mezi nokturna se začátkem o půl desáté. Pro takto koncipovaný večer by se však více hodil jiný, komornější prostor, než jaký skýtá Sál Martinů, aby se podařilo vytvořit skutečně intimní, nokturnovou atmosféru.

Pražské jaro – Nokturno III. Chaazi Levicek / mezzosoprán & Jiří Levíček / klavír.

Henri Duparc: L’invitation au voyage, Extase, Phidylé, Gioachino Rossini: La regata veneziana, Vítězslava Kaprálová: Jablko z klína op. 10, Sbohem a šáteček op. 14, americké lidové písně - výběr. Hudební fakulta AMU, středa 1. června 2016.

Hodnocení 70 %

Pražská „omluvenka“ kontratenoristy Andrease Scholla

Německý sólista Andreas Scholl patří ke kontratenoristům, kteří od 90. letech etablují tento specifický hlasový obor jako jednu z alternativ pro kastrátské role barokních oper. Po předloňském zrušení svého pražsko-jarního koncertu kvůli nemoci uvedl svůj purcellovský program letos - jen místo italského souboru Accademia Bizantina ho s plnou „kompetencí“ provázelo Collegium 1704 řízené Václavem Luksem.

Zatímco ve svém dominantním händelovském repertoáru může Scholl stavět na odiv virtuózní techniku koloratur, v Purcellových písních a áriích jsou klíčové jiné aspekty, zejména nuance vyjádření textu a hudby v jejich jemné symbióze. Scholl v nich může uplatnit jemnou rafinovanost, subtilní mísení maskulinních a feminních rysů, tlumenou introvertnost.

Kontratenorista Andreas Scholl a dirigent souboru Collegium 1704 Václav Luks.

Scholl ovládá svůj koncentrovaný hlas s intonační jistotou, dechovou kontrolou, vypracovanou deklamací i frázováním a zvládnutými přechody mezi mužským a ženským rejstříkem. Je však limitovaný útlou křehkostí zvuku bez většího dynamického rozpětí a tím i dramatičtějšího výrazu. To se projevilo zřetelně při srovnání Schollovy uměřené interpretace Didonina lamenta s provedením ženskými hlasy, ale i Chladné písně s přerývanými slabikami probouzejícího se ducha zimy v hudební části semiopery Král Artuš, kterou běžně zpívají hluboké mužské hlasy.

Třebaže si Scholl si zakládá na komunikaci s publikem a Purcellovu hudbu vydal na CD, na koncertě Pražského jara zpíval z not. Nejen z tohoto důvodu je možné, že posluchači mohli mít z jeho vystoupení rozdílné dojmy: při poslechu z přízemí Schollův hlas místy i vedle komorního obsazení Collegia 1704 (5 prvních houslí a 4 druhé, 3 violy) zanikal. Na balkón se jeho hlas nesl zvučněji – a v přímém přenosu na stanici Český rozhlas Vltava se díky technice podařilo zvukový vztah Schollova kontratenoru a orchestru optimalizovat.

Podobně jako v případě francouzského kontratenoristy Philippa Jarousského loni na Strunách podzimu, má výkon Andrease Scholla v sobě androgynní napětí, chybí mu ale to podstatné - vášeň. Byl to „polibek“, ale jen přes sklo.

Pražské jaro – Andreas Scholl / kontratenor, Collegium 1704. Dirigent Václav Luks

.Henry Purcell: The Fairy Queen, suita (výběr), If Music Be the Food of Love (Song Z379a), Sweeter than Roses (Pausanias, the Betrayer of his Country), Evening Hymn: ‘Now that the sun hath veil’d his light’, Z 193, Abdelazer, suita (výběr), Dido’s Lament: ‘When I am Laid in Earth’ (Dido & Aeneas), Hail, Bright Cecilia, Z.328, Cold Song: ‘What Power Art Thou?’ (King Arthur), Welcome to All the Pleasures: ‘Here the Deities Approve’ – Ode For Saint Cecilia’s Day, Pavane & Chaconne pro smyčce a basso continuo g moll (Z730), O Solitude, My Sweetest Choice!, Music for a While (Oedipus), King Arthur, suita (výběr), Fairest Isle (King Arthur). Rudolfinum – Dvořákova síň čtvrtek 2. června 2016.

Hodnocení 70 %

Inspirace na dny příští

Ze dvora do města: italská hudba ve Francii 1640-1715, přednáška s filmovou projekcí Lullyho opery Cadmus a Hermiona. Vstup volný, tlumočení do češtiny zajištěno. Francouzský kulturní institut Štěpánská 35, Praha, pondělí 6. června 2016 17:30 h.

Antonín Dvořák: Braniboři v Čechách. Hudební nastudování Jakub Klecker, dirigenti Jakub Klecker / Marek Prášil, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Zuzana Babušek Krejzková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Volfram Olbramovič, starosta pražský - David Szendiuch / František Zahradníček, Oldřich Rokycanský, rytíř - Igor Loškár / Jiří Miroslav Procházka / Roman Vlkovič, Junoš.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava, premiéry čtvrtek 9. června a sobota 11. června 2016 18:30 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Hudební nastudování Miloslav Oswald, dirigenti Miloslav Oswald / Petr Šumník, režie Roman Vencl, sbormistryně Lubomíra Hellová, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová. Sarastro - Jiří Přibyl / David Szendiuch, Tamino - Ondřej Koplík / Petr Martínek, Mluvčí / Druhý kněz / Druhý ozbrojenec - Michael Kubečka, j. h. / Vladislav Zápražný, První kněz / První ozbrojenec - Jakub Rousek / Milan Vlček, Královna noci - Elena Gazdíková / Olga Jelínková, Pamina, její dcera - Kristýna Kůstková, j. h. / Barbara Sabella, První dáma - Markéta Szendiuchová, j. h. / Lea Vítková.
Moravské divadlo Olomouc, premiéra pátek 10. června 2016 19:00 h.

Richard Strauss: Elektra. Hudební nastudování a dirigent Roland Böer, režie Keith Warner, scéna Boris Kudlička, kostýmy Kaspar Glarner, světelný design John Bishop, pohybová spolupráce Michael Barry, video design Bartek Macias, sbormistr: Adolf Melichar, dramaturgie Barry Millington, Jitka Slavíková. Elektra - Susan Bullock, Klytaimnestra - Rosalind Plowright, Chrysothemis - Anna Gabler, Orestes - Károly Szemerédy, Orestův vychovatel - Miloš Horák, Aegisthos - Richard Berkley Steele, Důvěrnice - Lenka Pavlovič, Nosička vlečky - Tereza Růžičková, Mladý sluha - Michal Bragagnolo, Starý sluha - Tomáš Bartůněk, Dohlížitelka - Jitka Svobodová, služebné Štěpánka Pučálková, Jana Horáková Levicová, Sylva Čmugrová, Simona Procházková, Yukiko Šrejmová Kinjo. Koprodukce s San Francisco Opera a Badisches Staatstheater Karlsruhe.
Státní opera, premiéra 10. června 2016 19:00 h.

Antonio Caldara: L ́asilo d ́amore. Novodobá světová premiéra. Festa teatrale per musica na libreto Pietra Merastasia komponovaná v roce 1732 pro Český Krumlov a poprvé uvedená téhož roku v Linci. Sólisté a barokní orchestr Hof-Musici, režie Zuzana Vrbová, od cembala řídí Ondřej Macek. Letní refektář Strahovského kláštera v Praze. Festival barokních umění Český Krumlov 2016, sobota 11. června 2016 18:00 h.

Autor: