Patrně učinil někdo na dr. K. křivé udání, neboť začali zkoumat jeho studia a pak se i objevily názory, že by mu měli sebrat titul. Začalo to tak, že mu jeho bytná nepřinesla do pokoje snídani. Dr. K. udiveně seděl na posteli, pak se ozvalo zaklepání a hned vešel velký vousatý muž. Dr. K. vyskočil a rychle si natáhl kalhoty. „Co tu chcete?“ zvolal, přivazuje si kšandy. „Jste dr. K.?“ odvětil neznámý a sundal si buřinku. „To jsem, ale nevím, kdo jste vy?“ „To ani nepotřebujete vědět, berte mě jako Zákon, rozumíte, prostě Zákon.“ „Starý, nebo Nový?“ chabě protestoval dr. K. „Starý, ten nejstarší: hořící křoví, desky, vousy, kobylky..., ale to není důležité. Já jsem přišel, abychom dali věci do pořádku. Tak začněme, kde jste studoval? V Plzni? Odpovězte!“
Dr. K. začalo docházet, o co jde. Byly toho už několik týdnů plné noviny. „Ach, nein, v Pilsen ne, tam by mě otec ani nepustil, mám přísného otce, Hermanna. Studoval jsem tady, v Praze, na Karl-Ferdinands-Universität, zeptejte se Maxe, tedy Broda, jestli ho znáte.“ „Jo, taky si ho proklepnem. Ale máme udání, že vaše Rigorosum nebylo právě, jak říkáme, košer. Prý jste si raději pořád něco čmáral,“ řekl Zákon a zachmuřil se. „Což je to trestné?“ zvolal dr. K, načež se rozkašlal. Když se pak uklidnil, řekl tiše: „Moje Rigorosum nebyla právě slavná záležitost, ale třemi hlasy z pěti jsem prošel. Nejhorší bylo finanční právo, to jsem bifloval půl roku, bez Maxových taháků bych byl ztracený. Nedovedu si představit, jak by otec vyváděl... Ne, jsem rád, že to mám za sebou... Slyšel jsem, že v Plzni to bylo jiné, lidštější, takové přátelské, neformální, ale u nás, za Rakouska, to bylo zlé, ano pedanterie, dril, latina... Pomalu tělesné tresty. Já těm Čechům vlastně závidím.“ „Není moc co, Herr doktor Kafka,“ řekl Zákon.
O autorovi| Jiří Peňás redaktor LN
