Kůži jim často rozežírá směs paliva s vodou, říká Češka o pomoci migrantům na moři

Lidovky.cz: V poslední době se píše o tom, že některé humanitární a neziskové organizace pomáhající na moři uprchlíkům jsou podezřelé z toho, že si nechávají platit od pašeráků, aby jejich lodě fungovaly jako takové taxíky. Je vůbec pro něco takového prostor?
Pro mě je to nepochopitelné. Pokud to někdo dělá, je to odsouzeníhodné. Přijde mi to jako parazitování na neštěstí lidí a nemá to co dělat s humanitárními akcemi. Nevím, jestli je to opodstatněné, u nás to v žádném případě tak nebylo. Lékaři bez hranic nejsou v kontaktu ani nejednají s žádnými pašeráckými sítěmi. Ani u těch probíraných případů důkazy zatím nikdo nepředložil.

Lidovky.cz: Vzhledem k tomu, v jakém špatném stavu někdy ty rafty mohou být a jak přeplněné jsou, nemohou potom ti pašeráci jednoduše počítat s tím, že prostě je vždycky někdo zachrání nezávisle, aby měli „čisté svědomí“?
Možná máte pravdu. Jakákoli loď, které je na otevřeném moři, a to by se mělo týkat i těch libyjských, má podle námořních zákonů povinnost pomoct někomu v nouzi. Ať už jde o obchodní, nákladní, výletní nebo vojenskou loď. To, že se tito lidé dostanou na člun, je poslední mezník, tam se dostanou po několika měsících putování. Libye bezpečná země určitě není a obchod s lidmi je tam obrovský. Problém je, že pro uprchlíky neexistuje žádná legální cesta, jak se do Evropy dostat. Jde o lidi, kteří hledají azyl, nebo se chtějí sloučit se svou rodinou, která už v Evropě je. Jsou to pro ně obrovské finanční náklady. Kdyby mohli, vynaložili by je na nějakou bezpečnou a jistou cestu.

Lidovky.cz: Vždy se píše o tom, že přes zimu se snaží přes moře dostat méně uprchlíků než v létě. Brázdí lodě MSF moře celoročně?
Záleží víc na počasí, než na ročním období. Menší rafty se přes přílivové vlny nedostanou. Záchranné akce ale probíhají i v zimě, ačkoliv ne v takové míře. Minulý rok jsme tam měli tři lodě. Jedna z nich, Aquarius, zůstávala i přes zimu. Moje loď Bourbon Argos končila všechny aktivity koncem prosince a následně ji nahradila větší loď, v současné době mají Lékaři bez hranic ve Středozemním moři dvě lodě – Aquarius a Prudence.

Zdravotní sestra Jitka Kosíková (vlevo)

Lidovky.cz: Vy jste tam minulý rok byla kdy?
Měla jsem nabídku už léto před tím, ale zrovna jsem se vracela z mise v Jižním Súdánu, tak by to bylo moc brzo. Doma bych strávila jen týden. Místo toho jsem odjela na podzim 2015 do Kunduzu a následně rok byla doma. Připravovala jsem výstavu Polní nemocnice, která byla minulé jaro v Praze. Na moře jsem jela na tři měsíce od poloviny července do konce října s tím, že jsem tři týdny z toho nuceně strávila doma.

Lidovky.cz: Nuceně znamená, že to bylo kvůli nějaké specifické situaci?
Kvůli bezpečnostní situaci v půli srpna. Na naši loď se tehdy střílelo a potom probíhalo vyšetřování. Čekali jsme doma a po třech nedělích jsme se vraceli zpět.

Německá armáda roky věděla, že voják vydávající se za uprchlíka je pravicový extremista

Lidovky.cz: Jak se to odehrálo?
Byl to malý člun, který se přibližoval a nikdo neodpovídal na volání. Pak se ozvalo několik výstřelů, tak jsme se ukryli a volali jsme o pomoc. Připluly naštěstí dvě italské vojenské lodě. Pak se to vyšetřovalo, k útoku se přihlásila libyjské námořnictvo. K jakým konkrétním závěrům se poté dospělo nevím, operační centrum Lékařů bez hranic se je snažilo kontaktovat, po několika týdnech jsme ale měli povolení na loď se vrátit a v záchranných akcích pokračovat.

Lidovky.cz: Sídlíte v nějakém přístavu, nebo jaký je vlastně váš režim?
Lodě se pohybují v předem vybrané zóně, v průměru asi 25 námořních mil (nebo 45 kilometrů) daleko od libyjského pobřeží, takže v mezinárodních vodách. Posádky sledují pomocí radaru i dalekohledů okolí a komunikují s ostatními loděmi a hlavně Námořním záchranným koordinačním centrem v Římě, které nás kontaktuje, když zachytí volání o pomoc. Když na obzoru loď zaregistrují samy, spojí se s koordinátory v Římě, oznámí jim to, a pak dostanou instrukce, co je to za loď a jestli se jet podívat blíž.

Prohlédněte si loď Lékařů bez hranic na 360° videu:

Lidovky.cz: Takže většinu času stráví lodě na otevřeném moři?
Většinou ano. Když se ale při záchranné akci loď postupně naplní, spojí se s koordinačním centrem, které určí, do kterého přístavu na Sicílii má plout. Tam je připraveno „přijetí“, které zajišťují italské úřady. Pokud je na palubě méně uprchlíků a nějaká loď poblíž pluje k pobřeží, předají se jim lidé, aby se obě lodi nevracely se stovkou lidí. Koordinační centrum má rozhodující funkci a ví, kde která loď je, co dělá a jakou má kapacitu.

Lidovky.cz: Jak dlouho trvá plavba z toho stanoviště do přístavu?
Když se loď naplní, pluje se dvě noci nebo 36 hodin k břehům Sicílie. Je to naplánováno tak, abychom přistáli ráno, kdy jsou úřady připraveny na registraci uprchlíků. Jsou tam i jiné organizace jako Červený kříž, který se stará o první lékařská vyšetření, nebo organizace, které rozdávají jídlo. Když jsem to viděla poprvé, byla jsem v úžasu, kolik stanů a lidí je připraveno na vylodění. Těch zachráněných bývá opravdu hodně. Kapacita naší lodi byla oficiálně asi 500 lidí a v případě nouze byla připravena na nápor o 300 větší.

Lidovky.cz: Jaké bylo maximum, o které jste se museli postarat?
Nejvíc tam bylo skoro 1200 lidí najednou. V takové situaci má poslední slovo kapitán lodi, který rozhoduje. V okolí nebyly další lodě, které by je mohly vzít na palubu, tak jsme je všechny vzali na palubu my.

Lidovky.cz: To musely být ale strašné podmínky.
Byly skutečně nelidské a nebezpečné. Od Lékařů bez hranic nás tam bylo 12. Námořníci, kteří tam byli také, se museli starat o chod plavidla a řízení na můstku. My jsme se starali o těch téměř 1200 lidí. Ten prostor je hodně omezený. To byl extrémní případ, kdy si lidé neměli ani na noc kam lehnout, natáhnout si nohy. Sami se dohodli, že polovina byla vzhůru a polovina spala, druhý den to pak bylo obráceně. Nic jiného jim ale ani nezbylo. Je to ale hodně nebezpečné. Pořád je to loď se zábradlím a někdo může vypadnout.

Lidovky.cz: Ovlivňovalo to nějak plavební vlastnosti lodi?
To ne, ale ovlivňovalo to naši práci, protože těch lidí byla spousta. Snažili jsme se poskytnou péči všem. Nejdřív těm, kteří na tom byli nejhůř. Hodně lidí, obzvlášť pak na podzim, mělo mokré oblečení, protože seděli v člunech, kde je vždy na dně voda. Sedí běžně třeba 12 hodin v plném člunu se 150 lidmi a nemůžou se hnout, protože každý pohyb hrozí rozkymácením lodi. Takže jsou samozřejmě podchlazení, mají strach, někdy s sebou mají děti, těhotné ženy. Většinou vyplouvali v noci, protože do naší zóny se dostávali brzo ráno, dopoledne, nebo po obědě, takže za tmy a zimy.

Lidovky.cz: Na moři operují i některé další neziskové organizace. Stává se někdy, že není schopné pomoct žádné z nasazených plavidel?
Snažili jsme se neustále komunikovat s ostatními neziskovkami. Ale třeba tehdy, když jsme měli 1200 lidí na palubě, došlo během tří dnů celkem v součinnosti s ostatními k záchraně asi 10 tisíc lidí. To byl největší nápor. Neříkám, že se to stává často, ale teoreticky je možné, že někdy v té oblasti nikdo připravený pomoct není.

Lidovky.cz: Říkala jste, že v přístavu byl připraven Červený kříž, vaší prací proto bylo řešit ty nejakutnější případy. Čím nejhorším prchající zachraňovaní trpěli?
Když se smíchá slaná voda u libyjských břehů s palivem, vzniká z toho chemická látka, která dělá popáleniny. Lidé, kteří seděli na spodku lodí, měli chemické popáleniny, které jsou horší, než když se popálíte od ohně. Jdou totiž dovnitř do svaloviny jako oheň, ale navíc se rozšiřují i plošně. Popálenina velikosti dlaně může být přes noc jako kolo od vozu. Kůže je poničená, vniká tam infekce a je to strašně bolestivé. Pokud se napili takové vody, mohla jim i popálit dýchací cesty. Byli tam i lidé, kteří měli poranění staršího data, zlomeniny, které se jim přihodili na cestě. Měli jsme tam i kluka, který měl průstřel v noze. Měli jsme tam těhotné ženy ve vyšším stadiu těhotenství. Stres jim přinášel různé komplikace vedoucí k porodu, jednou se tam narodila holčička. Měli jsme tam případy, kdy lidé měli neštovice, museli jít do izolace. Několikrát jsme museli evakuovat vážné případy vrtulníkem. Je to náročná a nebezpečná akce, když se loď i vrtulník pořád hýbou.

Lidovky.cz: Problémy s palivem smíchaným s vodou byly běžné?
Ne úplně, ale měli jsme tam takové lidi často. O ně je potřeba se postarat nejdřív, protože většinou mají zasažená citlivá místa jako stehna, hýždě, genitálie. Spousta lidí měla kožní potíže, vyrážky, svrab. Tím trpí lidé, když žijí ve špatných hygienických podmínkách, nemohou si ani vyprat, nemají přístup ke světlu, nemohou se mýt a žijí ve stísněných podmínkách s dalšími lidmi, mezi nimiž se nemoci přenášejí.

Lidovky.cz: Dá se to brát jako důkaz, že lidé, kteří utíkají do Evropy, žili v nelidských podmínkách už před tím, než se rozhodli utéct?
Podle příběhů, které jsme poslouchali, cesta těch lidí nezačíná tím, že se nalodí. Pouští ze subsaharské Afriky přes Libyi putují několik měsíců. Často hovoří o tom, že byli přeprodáváni překupníky lidí, schovávali se před policií nebo gangy pašeráků. Běžně referovali o nějakém násilí, fyzickém i sexuálním, nucených sexuálních nebo manuálních pracích, vydírání.

Lidovky.cz: S tím se svěřovali přímo vám ošetřujícím, nebo to víte zprostředkovaně?
Spousta lidí, se kterými jsme se setkávali na lodi, žila na cestě půlrok nebo rok ve strachu a s příběhy přichází sama. My jsme dělali běžně několikrát denně takové pochůzky po lodi, kdy jsme kontrolovali, jestli někdo bezvládně neleží a není schopen přijít ani do palubní nemocnice. Lidé nás sami zastavovali a stěžovali si, že je bolí tělo, hlava. Často jen proto, že několik hodin nepili a seděli v jedné poloze. Spoustě z nich se pak ulevilo jen tím, že mohli převyprávět svůj příběh, někdo je poslouchal a jednal s nimi jako s lidmi, netyranizoval a neponižoval je. Mnohdy to pro ně byla větší úleva než léky.

Lidovky.cz: Jak jste s prchajícími lidmi komunikovali?
Šlo hodně o lidi z Nigérie, Súdánu, Eritreje, někteří mluvili anglicky, jiní francouzsky. Na lodi jsou přítomní „kulturní mediátoři“, kteří většinou pocházejí z těch zemí a mluví jak arabsky, tak francouzsky. Jeden například ovládal tři eritrejská nářečí. Tito lidé se zachráněnými komunikovali, aby věděli, jak to na lodi funguje, co mohou čekat od jejího personálu. Potom pomáhali překládat, ale ve spoustě případů jsem si vystačila s angličtinou, francouzštinou.

Lidovky.cz: Bylo tam něco, co vás překvapilo, na co jste nebyla připravená?
Bylo to mnohem intenzivnější, než jsem si představovala. Člověk může v jedné sekundě cítit úplně všechno. Sdílí tu radost, kterou zachránění mají, když vyšplhají po žebříku dva metry na záchrannou loď. Zároveň ale cítí strach všech, co ještě venku jsou. Stačila sekunda, aby někomu podklouzla noha a skončil ve vodě. Člověk musí dávat pořád pozor a nemá ani čas pít nebo jíst.

Lidovky.cz: Je tedy vůbec čas na nějaký odpočinek?
Po celodenním vyloďování lidí, úklidu a doplňování zásob u italských břehů jsme si třeba zašli na večeři, ale v deset nebo ve dvanáct večer už se zase vyplouvalo. Při cestě zpět na moře byl i čas na odpočinek, pokud jsme netrénovali bezpečnostní situace, které by mohly nastat.