Po neděli

Rozhodnutí německých aktivistických stran zrušit sebe samy mělo také v české politické veřejnosti odraz. Na zprávu, že Konrád Henlein vede od nynějška 77 procent sjednoceného německého lidu, se na české straně reagovalo přáním, aby se proti německému bloku ustavil silnější blok český. Pro mnohé obhájce tohoto plánu zdá se tím býti problém z velké části vyřízen. Problém však vypadá jinak a liší se právě tím, čím se liší demokracie od totalitarismu. Německý aktivismus a demokracie ustupuje s politického jeviště ne proto, čím argumentovali němečtí křesťanští sociálové: že jsou zklamáni dohodou z 18. února. Skutečnou příčinou je poznání, že stavovské a demokratické strany po rakouských událostech ztratily poslední naději, že udrží samostatnost proti totalitnímu dynamismu, který proudí v německých krajích. Jen tak je možno si vysvětlit jejich postup, jen tak je možné být dnes vůdcem aktivistické, demokratické a stavovské strany a zítra přijmout šarži z rukou vůdce. Demokratické strany nemohou postupovat takto a jeden člověk nikdy nemůže rozhodovat o jejich existenci. Proti totalitnímu celku není možno stavět umělý celek z několika demokratických stran, sebe bližších v cílech svého sociálního programu. O Němcích mohl právěm Friedrich Sieburg říci, že „už nesmějí existovat soukromí Němci“. My se však nechceme zříkat výhod, ba svobod, které nm zaručuje demokracie a nemusíme bezmyšlenkovitě napodobovat příklad německý. Tím ovšem není řečeno, že v demokracii není možná jednota a že jí není třeba. Je možná jednota vyššího řádu a v této době je i nutná. Jednota všech státotvorných stran a myslí všech dobrých občanů tohoto státu v těch věcech, které jsou rozhodující pro život a čest republiky. Jednomyslnost, která pramení ze svobodné vůle a svobodného života všech sociálních vrstev a myšlenkových proudů; nikoli jednota bez svobody a na komando. Není třeba technického cepování politických stran tam, kde je národ jasně sjednocen. Henleinova jednota, kterou tvoří uhelný těžař s horníkem právě stávkujícím, který nemá organisační opory, nemůže být příkladem pro nás, kteří jsme si slíbili, že chceme s účastí všech usilovat o spravedlivý podíl na štěstí a svobodě.