Uvedl to server iDnes.cz, kterému to oznámila Němcova manželka Iva Ruszeláková.„Nepřál si žádné obřady, žádné projevy. Poslední rozloučení bude v nejužším rodinném kruhu, jen já a naše dcera. Kdo na něj chce vzpomenout, ať zapálí svíčku,“ řekla serveru Ruszeláková.
Mezi tvůrce nové vlny kromě Němce patří třeba Miloš Forman, Věra Chytilová nebo Jiří Menzel. S Chytilovou a Menzelem se Němec setkal při studiích na FAMU i při společném režírování filmu Perličky na dně z roku 1965. Mezi režiséry tohoto povídkového snímku podle díla Bohumila Hrabala byla i další známá jména nové vlny - Jaromil Jireš a Evald Schorm.
Mezinárodní ocenění
Němcův celovečerní debut Démanty noci podle povídek Arnošta Lustiga, zobrazující útěk dvou českých mladíků z transportu smrti, přinesl režisérovi i mezinárodní ocenění, kterých se díky své tvorbě dočkal také v dalších letech. Za snad nejznámější snímek O slavnosti a hostech dokonce Němce v roce 1969 označil anglický odborný časopis Film and Filming za nejlepšího světového režiséra roku.
Z filmu O slavnosti a hostech.
Snímek O slavnosti a hostech, který byl satirou na podlézání mocným v honbě za funkcemi, však popudil tehdejší mocné komunistického režimu a vysloužil si zákaz. Němec si také proti sobě poštval režim dokumentárními snímky Strahovské události z roku 1967 o policejním zásahu proti studentské demonstraci a Oratorium pro Prahu, které zaznamenalo první den sovětské okupace Československa 21. srpna 1968. „To byl můj nejúspěšnější film, vidělo ho přes miliardu lidí. Kam se hrabe Spielberg,“ komentoval to režisér.
Práce pro televizi
Němec byl poté odstaven od filmu a pracoval nějaký čas v televizi. Nadšení pro nové formy realizoval v prvních českých klipech v recitálech Marty Kubišové, své druhé ženy. Oceňovaný byl i Čas slunce a růží s Karlem Gottem. S nástupem normalizace byl ale donucen opustit vlast, do emigrace odešel v roce 1974. Poté žil 15 let v Německu a USA, kde se živil různě, mimo jiné i natáčením svatebních videí. V Americe byl ale také poradcem při natáčení Nesnesitelné lehkosti bytí a koncem 80. let získal nominaci na cenu Emmy za dokument o polském exilovém spisovateli Czeslawu Miloszovi.
Po návratu do Česka po roce 1989 natočil například komedii V žáru královské lásky, drama Jméno kódu: Rubín, Toyen, Krajina mého srdce nebo lyrickou zpověď Noční hovory s matkou. Film Heart Beat 3D natočil jako první v Česku ve 3D.
V roce 2002 převzal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy II. stupně, kterou v roce 2014 vrátil na protest proti některým oceněným, které vybral prezident Miloš Zeman.
Od loňského roku Jan Němec pracoval na filmu Vlk z Královských Vinohrad podle vlastních autobiografických povídek. V hlavní roli snímku měl hrát Jiří Mádl.
Věčný inovátor Němec: V každém filmu snažil udělat něco novéhoRežisér Jan Němec byl tvůrcem filmů, které patří k tomu nejosobitějšímu a nejprovokativnějšímu, co kdy čeští režiséři natočili. V 60. letech 20. století patřil k čelním představitelům nové vlny tuzemské kinematografie. Jeho slibnou kariéru ale přerušila normalizace, po zákazu natáčení v roce 1974 emigroval. Tvůrci slavných filmů Démanty noci, O slavnosti a hostech či Noční hovory s matkou v začátcích říkali "enfant terrible". "Vždycky jsem točil filmy tak, aby nemohly být zařazeny do jakéhokoliv zlatého fondu. Vždycky tam musela být provokace, šok, pokus o něco nového, nezařaditelného," potvrzoval Němec v roce 2006. Tehdy přebíral Českého lva za dlouholetý přínos filmu či Křišťálový globus na karlovarském festivalu, nikdy ale nestál o to, být "klasikem". Za studií na FAMU (kde se později stal profesorem) se pražský rodák potkal například s Jiřím Menzelem, Věrou Chytilovou či Ester Krumbachovou, která byla jeho první ženou a spolupracovnicí. Už dva roky po absolutoriu na sebe upozornil filmem Démanty noci (1964) podle povídek Arnošta Lustiga. Poté Němec přispěl miniaturou Podvodníci do povídkového snímku Perličky na dně (1965). Jeho druhým filmem byli povídkoví Mučedníci lásky (1966). Zabodoval i na mezinárodním poli, podobně jako se svým snad nejznámějším snímkem O slavnosti a hostech (1966). Anglický časopis Film and Filming Němce za tento umělecký počin označil za nejlepšího světového režiséra roku 1969. Podobenství O slavnosti a hostech bylo "sžíravou satirou na lidi, kteří podlézají moci, aby se dostali k prostřenému stolu a do nejvyšších funkcí", a vyvolalo vlnu nevole mezi tehdejšími mocnými. Němec si vysloužil krátkodobý zákaz. Režisér odmítal dělat nějaké kompromisy a z tvůrců nové vlny po něm proto tehdejší režim šel nejvíc. Němec k tomu přispěl výpovědí zmlácených studentů po demonstracích na podzim 1967, ale především záznamem prvního dne sovětské okupace 21. srpna 1968. Záběry, z nichž vzniklo Oratorium pro Prahu, propašoval do rakouské televize, která je odvysílala. "To byl můj nejúspěšnější film, vidělo ho přes miliardu lidí. Kam se hrabe Spielberg," komentoval to Němec.  Režisér a múza. Jan Němec a Marta Kubišová (1969) Když ho odstavili od filmu, pracoval nějaký čas v televizi. Nadšení pro nové formy realizoval v prvních českých klipech v recitálech Marty Kubišové, své druhé ženy. Oceňovaný byl i Čas slunce a růží s Karlem Gottem. Nástup normalizace znamenal však konec, a pak v roce 1974 i odchod do emigrace. Tam se Němec ocitl v čase, kdy o české režiséry nebyl zájem. V Německu a v Americe žil 15 let. Živil se různě, učil na univerzitách Berkeley a Yale a stal se videomakerem. Němec se také naučil střihat v kameře, a když točil svatby na video, měli svatebčané po dvou hodinách hotový film. K celovečernímu filmu se nedostal. V Německu ale natočil Kafkovu Proměnu, v USA byl poradcem při natáčení filmové verze Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Koncem 80. let za dokument o polském exilovém spisovateli Czeslawu Miloszovi získal nominaci na cenu Emmy. Po návratu do rodné vlasti po roce 1989 Němec jen těžko hledal témata, která by přitáhla kritiku a diváky. Věrný zůstal své nezávislosti. Dělal dokumenty a točil umělecké filmy. První film V žáru královské lásky (1990) nedocenili diváci ani kritika, Jméno kódu: Rubín měl větší ohlas při videodistribuci v USA. Uznání Němcovi přinesla intimní lyrická zpověď Noční hovory s matkou (2000), na kterou navázal filmy Krajina mého srdce, Toyen či Heart Beat 3D. Za své filmy získal řadu cen, už v roce 1961 si odvezly dva jeho studentské snímky ceny z festivalu v Amsterodamu. Za Démanty noci byl Němec oceněn na festivalech v Mannheimu nebo Locarnu, film O slavnosti a hostech získal cenu v Bergamu. Němec získal i řadu tuzemských poct, včetně medaile Za zásluhy, kterou mu udělil v roce 2002 Václav Havel. Vyznamenání však režisér v roce 2014 vrátil na protest proti některým oceněným, které vybral Miloš Zeman. Potřetí se Němec oženil v emigraci, počtvrté do toho "praštil" v roce 2003. V sedmašedesáti letech se stal otcem dcery. Režisér se věnoval i psaní, v roce 2011 představil knihu s názvem Nepodávej ruku číšníkovi, v níž v 31 příbězích přiblížil svůj život. Loni podle ní točil film. |
