Spoluautor a režisér Ladislav Smoljak říká, že Cimrman si na tomto „odkazu národu“ dal asi obzvlášť záležet.
* LN Jak prožíváte tu stovku repríz Českého nebe, která vás právě potkala?
5. března, zrovna uprostřed velkého moravského zájezdu, nám náš archivář oznámil, že hrajeme stou reprízu. Nechtěli jsme tomu věřit - vždyť je to teprve čtvrtý měsíc od premiéry, která byla loni 28. října. My to představení prožíváme stále jako nedávnou novinku, a najednou stovka. To bývá často v divadle po mnoha letech uvádění hry derniéra. A my - skoro se až stydím za tu chloubu - máme požadavků od pořadatelů na řadu let dopředu. Na zájezdu, ze kterého jsme se teď vrátili, bylo všude nabito. A ohlas je ještě o schod výš než u předchozích her.
* LN Čím si to vysvětlujete?
Vezměme to takhle: Cimrman na sklonku života tušil, že je to jeho zřejmě poslední dramatické dílo, a chtěl tu nechat milovanému národu odkaz, jakýsi „kšaft“, jak je v podtitulu uvedeno. A tak si dal na sepsání kusu záležet. A výběrem látky chtěl završit pohled na národní historii. Proto je tam tolik zajímavých a velkých Čechů minulosti, naším Praotcem Čechem počínaje. A pokud jde o nás: vyměňte na začátku tohoto odstavce jméno „Cimrman“ za jméno dvojice „Smoljak-Svěrák“, a následující text platí slovo od slova stejně.
* LN Jste nominováni na Cenu Alfréda Radoka v kategorii inscenace roku a máte dost kvalitní konkurenci: Odcházení a Zítra se bude... U předchozích čtrnácti her žádná porota myslím o takové poctě neuvažovala.
Mám podezření, že pocta možná přichází s naším věkem. Porota si asi řekla: Když to nestihneme teď, tak to třeba už nadobro prošvihneme. Druhá možnost je, že se ta hra snad opravdu povedla.
* LN Musí to být příjemný pocit prožívat v divadle i po letech takříkajíc dobré časy.
Koupeme se radostně v té troše slávy. A říkáme si někdy se Zdeňkem: Jestli se nám o tom v mládí snilo! Ale do našeho posledního zájezdu nám padl stín. Těsně před odjezdem se ztratila moje Lojzička. Malinký hrubosrstý jezevčík, miláček celého divadla. Nevynechala ani jedno mé představení. A při zkouškách na České nebe mi seděla u režijního stolku na klíně. Diváci Vratných lahví ji mohli vidět i na plátně jako důchodcovského pejska. Je tu po ní hodně prázdno.
* LN Snad ji někdo najde a přivede.
Taky doufám. Má nezaměnitelnou poznávací vadu: veliký předkus. Vždycky jsem ji škádlil: „Nemůžeš na výstavu.“
* LN Když už jsme u té smutné noty: opravdu je České nebe vaše poslední hra?
To víte: co je Pánubohu do našich plánů! Ale vezměme to střízlivě. V poslední desítce našich předchozích her byly mezi premiérami pětileté odstupy. Kolik nám bude za pět let? Napíšeme ještě něco, co nepůjde naopak o řadu schodů níž? A my jsme i výběrem syžetu tak trochu spustili závoru. Téma češství jsme v mezích cimrmanovské poetiky nejspíš uzavřeli. Ale možná bychom ještě mohli dolovat v snadnějším terénu - že bychom objevili Cimrmanovy drobné práce z jeho nevyzrálého mládí. Jednu takovou hovadinku v semináři k Českému nebi už uvádíme. A má kupodivu slušný úspěch.
***
Vyměňte jméno „Cimrman“ za jméno dvojice „Smoljak-Svěrák“, a následující text platí slovo od slova
