Včera byla v Městské knihovně v Praze otevřena výstava Roky ve dnech: české umění 1945-1957. Je dovršením mnohaleté práce historičky umění Marie Klimešové, která se léta snaží vymanit toto období ze zajetí klišé o éře „zamrzlé do ledů stalinismu“, v němž se vlastně nic důležitého nedělo.
Naopak. Stejně jako v literatuře, v které se v té době rodí jedinečné zjevy jako Hrabal, Škvorecký nebo Zábrana a Bondy, tak i ve výtvarném umění je to čas, který není v žádném případě ztracený. Samozřejmě ne proto, že by poměry byly pro umění zrovna příznivé, ale proto, že na vnější tlak často umění reaguje pozoruhodným způsobem: někdy i rozkvětem. Pochopitelně tlak nesmí trvat příliš dlouho a nesmí přerůst určité meze.
Na výstavě je shromážděno více než osm set děl od desítek autorů, kteří nyní tvoří základ českého umění 20. století: Emil Filla, Mikuláš a Emila Medkovi, Toyen, Alén Diviš, Jiří Kolář, Vladimír Boudník a mnozí další. Jsou to umělci, kteří v těch časech prožívali různé osudy, většina z nich ale tvořila mimo oficiální kánony a instituce.
Není to výstava, která by se snažila „pokrýt“ komplexně celou plochu, tedy „vše“, co v těch letech ateliéry vyprodukovaly. Není tu tedy zastoupen socialistický realismus, oficiální doktrína diktatury, která právě v těch letech vydávala své nejvyvedenější plody. To možná může vytvářet poněkud zkreslující dojem, neboť tak také „umění“ té doby vypadalo. Ale Marie Klimešová vybírala tam, kde umění zůstalo u svých základních tvořivých hodnot: jsou to díla umělců, kteří vědí o kulturní kontinuitě, mají stále ještě představu, jak umění vypadá v zahraničí, zažili surrealisty a mnozí jimi stále jsou, četli Franze Kafku a teď se třeba shánějí po Sartrovi a Camusovi, mnozí stihli ještě poznat Paříž a ovšem mají za sebou zážitek okupace a druhé světové války. A teď jsou konfrontováni se stalinskými normami a nároky na umění, s jazykem úderných frází, s tísní, která je ještě po těch šedesáti letech z jejich děl zřejmá.
Titul výstavy Roky ve dnech je vypůjčen z názvu deníkových próz Jiřího Koláře. Zhruba rok před tím si ve Dnech v roce napsal „Svět jako by se zmítal/ v jediné touze po svobodě,/ jejíž slunce zašlo/ pravděpodobně do konce tohoto století“. Pod svitem tohoto temného slunce vznikají díla zvláštní emocionality a imaginace: podobně jako v literatuře je tato část tvorby odsouzena k dočasné nezveřejnitelnosti a mnohá tato díla vidí v té době jen přátelé umělců.
Pavel Brázda a Věra Nováková jsou vyhozeni ze studií, ale právě se rodí jejich nezaměnitelný styl. Mikuláš Medek, který v této době vytváří svá asi nejsugestivnější díla, je zcela mimo oficiální kruhy. V den popravy Milady Horákové (27. 6. 1950) signuje úžasný obraz Hluk ticha - v držení muzea v Bochumi, nyní je vystaven v Čechách po mnoha letech.
Jsou tu díla „menší“, která doplňují obraz té doby: fotografie Sudkovy a Hákovy, Teigovy koláže, Kolářovy konfrontáže, zajímavé „intimity“ Vladimíra Boudníka. A jsou tu díla klasická a klíčová: je tu bohatě zastoupen Emil Filla, v těch letech ostře kritizovaný za „formalismus“: je vyštván z Prahy, ale právě tehdy nachází asi definitivně sám sebe v klasických obrazech Českého středohoří (uchýlil se tehdy do Peruce), v monumentálních svitcích na motivy folklórních písní vzniká jakási Fillova „modernistická slovanská epopej“. Je tu Jan Zrzavý, jeho zeyerovské práce, které jsou poctou tomuto jeho spřízněnci. Je tu Bohuslav Reynek, který tvoří izolován ve světnici ve svém petrkovském statku, který přebírá do správy JZD a za pár let ho zdevastuje.
Výstava v Městské knihovně bude vrcholem letní sezony. Je to suverénně odvedená práce, ve které se sice de facto nebylo možné zmýlit, ale i tak k ní mohl přistoupit jen člověk dokonale připravený. My se k ní ještě vrátíme v příloze Orientace.
Roky ve dnech
Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna, 2. patro, do 19. 9. 2010
