Nejvíc sportovní výstroje mají na sobě hokejisté a hráči amerického fotbalu. Nevím, jak ti druzí, ale u hokejistů to nutně vede k pověrčivému fetišismu. Nebyl jsem nikdy v hokejové šatně, abych viděl, jaké orgie pověrčivosti tam probíhají, znám ale dobře šatny herecké a muzikantské. To jsou teprve obřady. Nakopávání a poplivávání, přání „zlom vaz“, na které se odpovídá „čert tě vem“. A zásadně se neděkuje, to by byl největší úlet. Taky existuje rituál při oblékání kostýmů a před premiérou rozdávání takzvaných zlomvazek. Což může být jakákoli kravina, někdy ale i věc potěšující.
Například posledně, před premiérou muzikálu Touha, jsem obdržel od Jirky Korna láhev fernetu „Korn“. Sám se sice snažím vymanit z tenat pověrčivosti, leč přiznávám - nedaří se. Když si kupříkladu koupím košili na vystoupení s -kapelou, a připadá mi, že úspěch nebyl dostatečný, už tu košili nemám rád a na vystoupení si ji neberu. Není to příliš ekonomické a skříň mám plnou košil, ale co dělat. Znovu riskovat neúspěch? Komedianti to holt nemají lehké.
Zato atleti, to je jiná. Když jsem v jinošském věku fandil bráchovi, který na závodech skákal do výšky, měl jsem zaklínadlo. Vždycky jsem řekl „texasky“, a brácha to skočil. Když o tom ale s odstupem spekuluji... Jestli ono to nebylo spíš tím, že brácha byl prostě dobrej.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
