F1 ve školách. Chytrý google mě informoval o něčem, co jsem dosud netušil. Pomocí počítače se stávají žáci konstruktéry svých vlastních malých modelů s motorkem na CO2a posléze s nimi závodí. Já měl tak maximálně autíčko na setrvačník a mladí konstruktéři dělali tak nanejvýš letecké modýlky na motůrek poháněný snad éterem. Starší bratr mé spolužačky u nás na zahradě pouštěl takový modýlek. Měl ho na šňůře, létalo to tudíž jen dokolečka, a on s tím vždy napálil do garáže a další týden to opravoval.
Jisté podivínství tehdejších modelářů-konstruktérů mi připomíná příhoda mého bratra, který byl na vojně v Rudé hvězdě Praha, kde bývali sportovci. Jistý četař absolvent (nebyl to sportovec, zato zapálený modelář) nechal nastoupit sportovce s tím, že jim předvede nějaký model. Nic netušící vrcholové hranoly a žlázy tam stály a neměly tušení, o co jde, když jim četař absolvent s učitelským nadhledem jako malým dětem pravil: „Až uslyšíte burácet motory, netlačte se a nikam nespěchejte, všichni uvidíte a já na vás počkám.“ Z těch naprosto nechápavých pohledů hranolů bylo zřejmé, že si myslí, jak jim bude předveden start tůčka ve Stromovce.
A teď prý skutečná příhoda. Na pláni u psychiatrické bohnické léčebny si pouštěl chlapík modýlek letadla řízený rádiem. Při nějakém odvážném manévru se ale dostal až ke stromům léčebny, letadlo o větévku brnklo a spadlo za zeď. Chlapík tam přelezl, když v tom šel okolo řimbaba v bílém a povídá: „Co tu hledáte?!“ „Ale, spadlo mi sem letadlo.“ Ošetřovatel ho vzal svou prackou jemně za šíji a svým milým hlasem zapředl: „Ááááá, pán je pilot...“
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
