Mělo to být jen gesto pozorného hostitele, proměnilo se však v úvodní větu dramatického příběhu, který svého hrdinu vynesl na vrchol, aby ho posléze svrhl do propasti.
‚Dáte si lajnu?‘ Manželky severokorejských kádrů si udržují štíhlou linii pervitinovou dietou |
Na přelomu tisíciletí patřil Džon Kchen-mu k vybrané hrstce Severokorejců, kterým totalitní režim umožňoval kontakt s návštěvníky zpoza hranic KLDR. Jako manažer jednoho z pchjongjangských hotelů se s cizinci stýkal dennodenně, byť v rámci striktních pravidel a předpisů, jež svobodnou rozmluvu s klienty prakticky neumožňovaly. Drobné úsluhy tu však jaksi patřily k bontonu.
„Často u nás pobývaly delegace japonských Korejců,“ vzpomíná Džon Kchen-mu v rozhovoru se zpravodajem RFE/RL. „Jednou jsem jednomu z nich věnoval jako dárek krabičku ženšenových kořínků. Aby ukázal svou vděčnost, dal mi 300 dolarů. Tím to celé začalo.“
  |
Bohatství za hubičku
Suma, kterou si movitý zahraniční host mohl s lehkým svědomím dovolit obětovat, představovala pro Severokorejce slušné jmění, a pokud byl navíc podnikavý, tak i novou životní kapitolu. Džon využil ekonomické transformace, která se vynořila z porodních bolestí katastrofálních 90. let a vyústila v postupnou legalizaci původně černých trhů. Se svým třistadolarovým kapitálem se pilně pustil do práce.
„Za hubičku jsem nakupoval oblečení v Číně. Šlo o šaty, které velké obchody odepsaly a uskladnily je ve velkých, vakuově balených pytlech, ze kterých se pak dělaly stokilové žoky. Kupoval jsem ty balíky po sto dolarech za jeden a (jejich obsah) pak prodával v Severní Koreji,“ popsal Džon.
Losos, squash a značková móda. Vítejte v Pchjonghattanu, ráji zlaté mládeže KLDR |
Jeho podnikatelský plán byl prostý, ale nesl bohaté ovoce, protože kolaps přídělového systému za sebou zanechal plodný kráter příležitostí. Příděly se kromě základních potravin týkaly i oblečení, a stejně jako jídla, ani šatů se nedostávalo. „Spodní prádlo a ponožky se rozdávaly jednou za čtvrt roku, vždycky celé rodině. Boty byly vzácnější,“ říká Džon Kchen-mu. „Všechno svědomitě zaznamenávali: osoba dostala tolik a tolik kalhotek, tolik a tolik metrů látky, v té a té době.“
Jenže státní zásobování stačilo málokomu. Kdo měl aspoň nějaké peníze, obracel se na soukromé podnikatele, a Džonovo zboží šlo na odbyt. Když Džon Kchen-mu svou nabídku obohatil ještě o domácí potřeby a ojetá kola, netrvalo dlouho a jeho pokladnice čítala úctyhodných 87 000 dolarů a 1,3 milionu jenů.
‚Věděl jsem, že si pro mě přijdou‘
Částka, která dle současného kurzu odpovídá asi 2,5 milionu korun, by potěšila i leckterého Čecha, ale v chudé KLDR to bylo hotové bohatství. Slibovalo spokojený život naplněný zajímavou prací, po boku manželky a dvou dětí, kterým mohlo zajistit budoucnost. Jenže mělo i svoji odvrácenou stránku. Totalitní režim možná umožnil podnikání, ale otěží, kterými ekonomiku svíral, se nevzdal. Místo na kozlíku přitom svěřil v prvé řadě bezpečnostním složkám.
KLDR prodává Severokorejce i do Polska. V srdci Evropy dřou do úmoru |
„Velké množství zahraniční měny v soukromých rukou představuje v očích vlády nebezpečí, tím spíš, pokud si z něj neukrojí, kolik chtějí a po svém,“ tvrdí Džon. Nejprve na něj vyvíjeli nátlak, pak přišly hrozby, nakonec se začali ztrácet jeho spolupracovníci. Uvědomil si, že zbývají jen dvě možnosti: zůstat a čelit následkům, nebo před režimem uprchnout.
„Neměl jsem na výběr. Strašně mě vyděsilo, když jsem se dozvěděl, že mí obchodní partneři jsou pohřešovaní, a pak i to, jak a kde je zabili. Dobře jsem věděl, že jsem na řadě. Byla to jen otázka času - zítra, pozítří, za týden... Ale stoprocentně si pro mě přijdou,“ líčí své tehdejší rozpoložení.
Smrt výměnou za život
Musel jednat rychle - v ohrožení nebyl jen on sám, ale také jeho rodina. Právě na ni myslel především. Věděl, že manželce a dětem hrozí kvůli jeho útěku represe, nebezpečím srovnatelné s tím, kdyby s rodinou zůstal. A tak si za 50 dolarů obstaral falsifikát úmrtního listu: „Udělal jsem to, aby si mysleli, že jsem mrtvý. To pro ně byla jediná bezpečná možnost. Kdyby věděli, že jsem naživu, a neohlásili to úřadům, krutě by je potrestali.“
V dubnu 2003 tak vyrazil na sever a, jako už tolikrát předtím, s tichým souhlasem pohraniční stráže překročil řeku Ja-lu a ocitl se na čínském území. Ale tentokrát se už do KLDR nevrátil. S pomocí v Číně žijícího známého se Džon Kchen-mu čtyři měsíce ukrýval v horách a čekal, až mu kamarád obstará falešný jihokorejský pas. S ním se nakonec dostal na půdu zastupitelského úřadu Soulu, kde požádal o politický azyl.
Severokorejci u hranic s Čínou.
Dnes, o třináct let později, je z Džona čerstvý šedesátník. Na Jihu má dobrou práci (působí v Rádiu národní jednoty) a navzdory počátečnímu šoku a obtížím se mu povedlo přizpůsobit tamnímu způsobu života.
V KLDR se lidé rodí mrtví. Je to absolutní katastrofa, říká slavný ruský režisér |
Přesto se dodnes v hrůze budí z nočních můr, v nichž se po něm vrhají severokorejští agenti. Nevystupuje na veřejnosti, nepřispívá na sociální sítě, odmítá se nechat fotografovat a žije pod změněným jménem - v Džona Kchen-mua se přerodil až po svém útěku.
A stále ho děsí osud jeho rodiny. Pořád mu na ní záleží; ostatně, nikdy se znovu neoženil. Manželku ani děti však za celých těch třináct let ani jednou nekontaktoval. Bojí se. „Myslím, že ten strach se mnou zůstane až do konce života. Jestli strana (vládní Korejská strana práce - pozn. red.) zjistí, že jsem naživu, a navíc v Jižní Koreji, čeká mé příbuzné strašný osud. Dokud jsem ‚mrtvý‘, jsou oni naživu. Tohle si každý den připomínám.“
