Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Podnikatelé na politickém trhu

Česko

V neopakovatelném prostředí českomoravské kotliny se po roce 1989 vyšlechtil zvláštní stranický druh: „klientelistická strana“

Podle celosvětového průzkumu veřejného mínění Globální barometr korupce 2009 jsou v Česku nejzkorumpovanějším sektorem státní správa (40 procent respondentů) a politické strany (23 procent). Bezskrupulózní politici, kterým právem vyčítáme klientelistické chování, jsou však jen vyslanci toho horšího v nás.

individualizující a atomizující se české společnosti představují

V politické strany výjimečné hierarchicky organizované struktury, které jsou schopny fungovat jako „malé armády“. Za specifických podmínek mohou nabývat autoritářských rysů a působit jako korupční chobotnice, dosahující do všech vrstev společenského uspořádání. Taková nebezpečí hrozí zvláště v prostředí států, kde se z politické kultury vytrácejí sociální vazby, projevy soudržnosti a zároveň s tím institucionální dělba moci a silná občanská společnost. Právě postkomunistické prostředí, především pak území Česka, se stalo úrodnou půdou pro vypěstování klientelistických, agresivních a pragmatických stranických uskupení.

V neopakovatelném prostředí českomoravské kotliny se po roce 1989 vyšlechtil zvláštní stranický druh: „klientelistická strana“. Během prvních deseti až patnácti let se zde totiž událo to, co se jinde přirozenou cestou formovalo dlouhá desetiletí a možná i staletí. Jde především o proces nabytí a koncentrace soukromého vlastnictví v rukou nových vlastníků. Paralelně s tím se začala nově rozvrstvovat původně silně rovnostářská společnost.

V krátkém historickém momentě se na generace dopředu rozhodovalo, na kterém stupínku společenského žebříčku v materiálním smyslu se ten či onen jednotlivec a jeho rodina ocitne.

Bylo to období neopakovatelného zlatokopectví, přičemž hlavními režiséry byly vládní strany. Mnozí elitní straníci rozpoznali v bezprecedentním majetkovém transferu jedinečnou příležitost, jak si přilepšit a obohatit se nad rámec svého platu. Není proto náhoda, že se v tomto období nedodržovala pravidla právního státu a že bujel klientelismus a korupce.

Ani po dokončení ekonomické transformace se nic podstatného nezměnilo. Jako dědictví tu zůstaly klientelisticko-korupční sítě a uprostřed nich český druh klientelistické strany. Takové zbytnělé a arogantní stranické struktury nemizí, ale adaptují se a reprodukují ve změněných podmínkách. Jestliže vznik a rozvoj tohoto systému v devadesátých letech 20. století primárně parazitoval na procesu rozsáhlé privatizace, pak v následujícím desetiletí, kdy toho k privatizaci moc nezbývá, se politické parazitování soustředí na odsávání „desátků“ z veřejných zdrojů daňových poplatníků.

Na zádech první generace politiků se dostali do středních a vyšších stranických pozic lidé, které bychom mohli označit za nastupující druhou generaci politiků. První generace ještě produkovala vůdce, kteří vedle kořistnických praktik zaujímali vytříbenější ideová východiska. Ovšem druhá a mladší generace, která se mnohdy ještě nestačila dostatečně obohatit, již připomíná spíše „politiky-podnikatele“, vyznačující se naprostou ideovou prázdnotou. Mají přímý tah na branku ve smyslu bezskrupulózního kořistnického vztahu k politice. Celkově se politika v Česku jeví jako hrubé a účelově provozované řemeslo.

Privilegované firmy Klientelismus představuje permanentně se rozšiřující systém více či méně skrytých vazeb a kontaktů především mezi světem politiky a byznysu. Jde mu o maximalizaci zisku ve formě co největší koncentrace moci a bohatství. Přitom klientelistické strany sehrávají úlohu převodových pák, které jsou strategicky umístěné v mocenském prostoru tak, že svým vlivem garantují úspěšnou realizaci celé škály transakcí, služeb a protislužeb.

Stranické elity kromě obsazování funkcí schvalují zákony, vyhlášky a rozpočty, přidělují veřejné zakázky a granty, privatizují, prodávají půdu a nemovitosti, určují způsob a ceny pronájmů a mění územní plány v něčí prospěch. A to vše se stává zvláštním politickým zbožím, které politické strany směňují na skrytém politicko-ekonomickém trhu. Strany se stávají monopolními, respektive privilegovanými zprostředkovatelskými firmami, jež rozhodují o předávání značné části veřejných zdrojů do rukou jednotlivců a skupin. Jádro klientelistického systému tvoří klientelisticky založené strany, kolem nichž jako satelity obíhají shluky navázaného byznysu. Tyto politicko-ekonomické sítě si velmi cení, jestliže se jim podaří rekrutovat do svých řad spřízněnce z ministerské administrativy, médií, policie, státních zastupitelství, soudní moci. Nabalují na sebe také představitele z bývalých totalitních i současných zpravodajských služeb. Neštítí se ani spolupráce s mafiánským podsvětím, jak třeba dokazují nejnovější publikace Jaroslava Kmenty.

Strany jsou nezastupitelné ve své roli pivota klientelismu. Předurčují je k tomu jejich hierarchické a disciplinované organizační sítě, které jsou víceméně rovnoměrně rozprostřeny po celé zemi. Klientelistická strana jako celek i její jednotlivé části na komunální, regionální a celostátní úrovni se primárně orientují na bezprostřední ekonomický profit. Za tímto účelem vyhledávají klienty v podobě silných podnikatelských subjektů.

Současně také platí i obrácený vztah, totiž že i ekonomičtí hráči přistupují k politickým stranám jako ke svým klientům. Nabízejí jim extra odměnu za zajištění exkluzivních podmínek na ekonomickém trhu. Klientelisticky zaměřené strany tedy obsluhují své klienty a současně se samy jako klienti nechávají obsluhovat. Utváří se vzájemný vztah „klient-klient“. S vykonavateli politické profese se to má podobně jako s představiteli ostatních řemesel a služeb. Tak jako si každý hledá svého právníka, psychologa nebo instalatéra, může si vyhledat i „svého politika“ (úředníka). Degenerativní změny uvnitř Ve vyšším stadiu klientelistické nákazy se ve vnitrostranických strukturách odehrávají degenerativní změny. Podíl na tom má také relativně nový faktor, totiž účelový nábor části členské základny z řad zaměstnanců soukromých firem. Někteří podnikatelé závislí na obecních či městských zakázkách přikazují svým zaměstnancům a nepřímo i jejich příbuzným, aby vstupovali do příslušných stran. Přitom jim platí členské příspěvky a v případě účasti na stranických schůzích i občerstvení (řízky a pivo).

Úkolem těchto novodobých stranických nádeníků je zajistit hlasovací mašinerii jednající ve prospěch spřízněného politika. O mocenském poměru sil uvnitř stran tak rozhodují firemní zaměstnavatelé. Tímto způsobem lze ovlivňovat například jmenování radních a primátorů měst, jakož i regionální kandidátky, a dokonce i volbu místopředsedů stran, jak se stalo na kongresu ODS v roce 2008. Podobné praktiky však byly zaznamenány také v ČSSD a ve Straně zelených. Dá se říci, že fenomén spekulativního náboru z řad místních privátních firem vede k částečné privatizaci místních, okresních či regionálních článků stran.

Je zřejmé, že se v podobném stranickém prostředí nevede střet o ideje, ale o bezprostřední profit a moc. Takové tvrzení však v žádném případě zcela neodepisuje význam ideové výbavy každé strany. Samozřejmě že parlamentní strany mají své ideové konference a různé think-tanky. Samozřejmě, že ideje a ideologie mají stále funkci mobilizovat dovnitř stran i navenek proti konkurenci. Ideové vyjadřování společenských rozporů však představuje pouze okrajový fenomén. Primárním se jeví skryté zastupování zájmů netransparentního byznysu.

Z podstaty klientelismu také vyplývá, že má nadstranickou povahu, neboť vykazuje tendenci propojovat se i na mezistranickém základě, nehledě na ideové rozdíly. Vrcholem takového mezistranického soužití v Česku byla v letech 1998-2002 takzvaná opoziční čili kartelová smlouva mezi ČSSD a ODS. Tehdy se strategicky propojili původně jednostranicky orientovaní lobbisté. Zformovala se jakási lobbistická internacionála dvou největších stranických uskupení, která si vykolíkovala terén a až dodnes působí velmi aktivně.

Stranicky provozovaný lobbismus se právě tehdy víceméně transformoval v čistý klientelismus a korupci. Poté co hlavní aktéři tohoto období, Václav Klaus a Miloš Zeman, opustili předsednické posty svých stran, dostaly se do popředí jiné lobbistické sítě, napojené na nové šéfy Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Původní monopol byl narušen a začal střet o nové přerozdělení sfér vlivu. A dnešní obviňování, vycházející z rádoby ideových pohnutek ve stylu „která vláda byla nejzlobbovanější“, není v podstatě nic jiného než zviditelněné pokračování až dosud skrytého soupeření o kořist.

Není bez zajímavosti, že si klientelisté všech stran cení dodržování dohod. Dokladem tu budiž vyjádření Marka Dalíka, předního lobbisty a poradce pravicového expremiéra, na adresu proslulého lobbisty z levicové sociální demokracie Miroslava Šloufa. „Jsem antikomunista a nikdy nezapomenu komunistům, co tady s tou zemí udělali. Nicméně pro mě pan Šlouf je člověk, který drží slovo a kterému se dá věřit.“ Asi podobně by se mohl vyjádřit zástupce Hradu Jiří Weigl po setkání s Miroslavem Šloufem těsně před loňskou prezidentskou volbou. Mezistranicky zmutované klientelisticko-lobbistické sítě existují skrytě nejen na celostátní úrovni, ale také v krajích, městech a na komunální úrovni.

Klientelistické chování stranických elit není povahy nahodilé. Jde o systémový projev fungování politických stran v rámci dané společnosti, jež se nachází ve specifické vývojové fázi. Systém funguje naprosto neomylně v tom, že prakticky všechny, i ty zpočátku entuziastické reformátory, semele do víceméně stejnorodé šedi. Příkladem tu může být kariérní vývoj Pavla Béma, bývalého místopředsedy ODS. Na samém počátku do něj mnozí vkládali naděje, že se stane oním lídrem, který vyhlásí boj klientelistickým a korupčním praktikám. Následné zklamání vystihují slova novináře Jaroslava Plesla v LN, který o něm hovoří jako o „někdejším městském liberálovi“ a vyčítá mu, že se nechal „semlít všemi pražskými lobbisty, kterým jde jen o miliardy z městského rozpočtu“.

Proti nezávislosti Klientelistické strany také ze své podstaty deformují demokracii. Buď snižují její kvalitu, nebo ji přímo ohrožují. Nepatřičně se vměšují do činnosti policie, státních zastupitelství a soudnictví, a přispívají tak k oslabení jejich nezávislosti. Jen se sebezapřením respektují Ústavní soud. Zpravidla ignorují závěry finančních kontrol Nejvyššího kontrolního ústavu. Nevybíravě slovně útočí na kritické novináře a televizní komentátory. Snaží se umlčet kritické hlasy protikorupčních občanských organizací, případně jejich pracovníky mediálně dehonestují. Terčem se tak například stala Transparency International, na kterou ministerstvo financí vyslalo nestandardní počet finančních kontrol.

Pakliže politické strany reprezentují stále více spřízněné podnikatelské subjekty, lze dovodit, že se závažně modifikuje nejen zastupitelská funkce politických stran, ale proměňuje se i sama povaha demokracie. Demokracii je pak možné definovat jako vládu příslušných stran a jimi protežovaných firem, které koexistují v symbióze a vzájemně parazitují na veřejných zdrojích daňových poplatníků. Spíše než jako zástupci zájmů občanské společnosti se politické strany stále více chovají jako skrytí reprezentanti netransparentního byznysu. Stávají se zprostředkovatelskou firmou svého druhu, která realizuje nadprůměrné zisky na skrytém politicko-ekonomickém trhu. Dochází tak k závažným poruchám a deformacím na politickém i ekonomickém trhu. Obecně lze takový stav označit za klientelistickou demokracii.

Hustota klientelistických, korupčních a polomafiánských kauz a afér je mimořádná. Ty zasahují nejen do nejvyšších pater politické sféry, ale do všech stupňů organizační vertikály relevantních stran. Téměř den za dnem o tom obsáhle referují seriózní deníky. Čte se to jako černá kronika. Přitom není jasné, zda to ještě někoho zajímá a zda se kauzy vyšetřují. Na každý pád dotčení politici na své funkce nerezignují a v politice se recyklují.

Kritizovat pouze politiky a jejich stranické organizace znamená zůstat na povrchu problému. Mantinely pro jejich chování staví jejich okolí. Je to tedy společenské prostředí, co plodí politiky v podobě klientelistických a korupčních klonů. Spolupachateli reprodukce takových klonů jsou nejen všichni ti, kteří se přímo podílejí na jejích aktivitách, ale i pasivní většina, která přihlíží nebo se vůbec o veřejné záležitosti nezajímá. Proto kritika stranictví nemůže být chápána jinak než jako kritika stavu společnosti. Právě v tomto smyslu lze tvrdit, že politici jsou vyslanci toho horšího v nás. Nezmění-li se podstatně atmosféra ve společnosti, nelze očekávat nápravu věcí veřejných.

***

Kritizovat pouze politiky a stranické organizace znamená zůstat na povrchu problému. Mantinely pro jejich chování jim staví jejich okolí. Je to tedy společenské prostředí, co plodí politiky v podobě klientelistických a korupčních klonů.

Parlamentní strany mají své ideové konference a různé think-tanky. Ideové vyjadřování společenských rozporů však představuje pouze okrajový fenomén. Primárním je skryté zastupování zájmů netransparentního byznysu.

Mnozí elitní straníci rozpoznali v bezprecedentním majetkovém transferu jedinečnou příležitost, jak si přilepšit a obohatit se nad rámec svého platu. Není proto náhoda, že se v tomto období nedodržovala pravidla právního státu.

O autorovi| Michal Klíma politolog ; Autor přednáší na Metropolitní univerzitě Praha a na Vysoké škole ekonomické.

Specializuje se na tematiku politických stran a volebních pravidel.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...