Chou Siao-sien je považován za jednu z nejvýraznějších osobností světové kinematografie posledních desetiletí. Postupně dovedl k dokonalosti promyšlenou práci s několika obrazovými plány, která činí z jeho filmů mimořádné vi zuální zážitky. Takový je i jeho historický velkofilm Assassin, inspirovaný čínskou novelou z doby dynastie Tchang, za nějž získal v roce 2015 cenu za režii na festivalu v Cannes.
Narodil se v roce 1947 na jihu Číny v rodině příslušníků menšiny Hakka. Krátce nato jeho rodiče následovali kuomintangskou vládu na Tchaj-wan, kde Chou Siao-sien vyrostl. V roce 1972 absolvoval studium filmu na Tchajwanské národní akademii umění a začal pracovat jako asistent režie, scenárista a režisér. Svou tvorbu zahájil příběhy z tchajwanského venkova s autobiografickými prvky. Velkým mezinárodním úspěchem se stalo Město smutku z roku 1989, za něž získal Zlatého lva na benátském filmovém festivalu. Působivá rodinná freska se vrací k tragickému období v historii Tchaj-wanu po skončení druhé světové války, kdy dlouhá desetiletí trvající japonskou nadvládu vystřídal teror nacionalistů a střety Tchajwanců s nově příchozími obyvateli z pevninské Číny. Otázka, co znamená být Tchajwanec, je přítomna ve většině děl Chou Siao-siena.
Kromě psaní scénářů a režírování se Chou Siao-sien zabývá i komponováním filmových písní. V několika filmech také sám hrál.
LN Jste jedním z představitelů tzv. tchajwanské nové vlny. Z jakého impulzu se vaše filmařská generace zrodila?
Událo se to ve specifické historické situaci. Tchaj-wan se začal otevírat světu a zároveň se ve státních filmových ateliérech dostal do čela velmi osvícený ředitel. Ten dal příležitost čtyřem režisérům, kteří se právě vrátili ze zahraničí – byli to Edward Yang, Tchao Tche-čchen, Ko I-čchen aI Čchang. A pak jsme se k nim přidali my – já a další dva režiséři, kteří jsme čerstvé zkušenosti ze zahraničí sami neměli, ale tyhle nové věci nás inspirovaly. A najednou se z nás stala skupina a nová generace režisérů.
LN Jste se svými tehdejšími kolegy dodnes v kontaktu?
Kdepak. Dávno jsme se rozutekli každý někam úplně jinam. Někteří zemřeli, například Edward Yang, někteří už dál nerozvíjeli to, co jsme tehdy začali, a zmizeli z umělecké scény. Je to přece jen už třicet let.
LN Váš film Café Lumi`ere z roku 2003 je poctou japonskému režisérovi Jasudžiróovi Ozuovi. Jak moc vaši tvorbu ovlivnil on sám a japonský film vůbec?
Už jako dítě jsem viděl spoustu různých japonských filmů, vyrostl jsem na nich. Byla to dramata, filmy o bojovnících i milostné příběhy. Když se pak vrátili ti zmiňovaní režiséři ze zahraničí, všichni obdivovali právě Ozua a jeho kolegy. To byl zase nový typ filmového umění, který mě oslovil. Ale s nadšením jsme objevovali také evropské režiséry – Felliniho, Pasoliniho, Polanského...
LN Jaká je dnes kulturní identita Tchaj-wanu? Čerpá především z vlastní tradice, nebo převažuje vliv Japonska, pevninské Číny, Západu?
To není vůbec lehké říct. Je to z velké části politický problém. Dnešní vláda, demokraticky zvolená, a tudíž vyjadřující názor většiny lidí, prosazuje ideu úplné nezávislosti Tchaj-wanu. Ale zároveň moc dobře ví, že to je nemožné, že Tchaj-wan nemůže být v současných mocenských souřadnicích plně nezávislý. A tchajwanská kulturní identita je důležitou součástí tohoto politického boje. Pěstování něčeho jako specifické tchajwanskosti je součástí usilování o nezávislost. Takže je to velmi kontroverzní téma a zároveň jde o něco, na čem současné vládě velmi záleží. Najednou se tedy celá ta otázka identity stává politickou otázkou. A velmi komplikovanou otázkou.
LN Vy osobně se cítíte jako hrdý Tchajwanec?
Já jsem Tchajwanec. Ale nezříkám se svého čínského kulturního dědictví. Je to strašně složitá věc, kterou není snadné vysvětlit někomu zvnějšku. Je to politická záležitost a já se do těch politických sporů nechci nechat zatáhnout.
LN Váš asi nejvíce politický film bylo Město smutku, kde zobrazujete temnou stránku historie poválečného Tchaj-wanu. Na Západě měl velký ohlas, získal Zlatého lva v Benátkách – jaké byly domácí reakce?
,Není snadné někoho praštit,‘ říká finský režisér Juho Kuosmanen |
Ten film byl opravdu politický, byl kritický k tehdejší vládě. Měl velké štěstí, že získal tu cenu – kuomintangská vláda si díky tomu netroufla Město smutku zakázat, protože to koneckonců byla i sláva Tchaj-wanu, tedy Čínské republiky. Je to také snímek, který měl na Tchaj-wanu ze všech mých filmů největší úspěch, co se týče prodaných lístků. Měl obrovský ohlas a všichni jej chtěli vidět.
LN Změnil se v průběhu vaší tvůrčí kariéry váš názor na to, co je to film a jak jej tvořit?
Můj názor se nezměnil, zůstává v podstatě stejný. Nemůže to být ani jinak, protože v pozadí práce režiséra je především jeho osobní zkušenost a lidská podstata. Každý režisér je jiný člověk a jako takový se příliš nemění. Jeho charakter se pak promítá do jeho tvorby, to je podstata filmového umění. Proto není důvod, aby se v průběhu let měnil můj názor na film.
LN Dá se přesto například říci, že jste se posunul, pokud jde o způsob vyprávění a práci s filmovým obrazem?
To jsou ale jen formální náležitosti, které pro mě nakonec nejsou to nejdůležitější. Samozřejmě každý režisér má nějaké své oblíbené způsoby natáčení, formální postupy, perspektivu, jak se dívá na věci. Ale pro mě je podstatný člověk, lidský život. Zajímá mě to, čím nás může dojmout konkrétní lidský příběh, zapůsobit na nás. To je to, co hledám, a to nakonec určuje způsob, jak pracuji. Vždy se snažím být velmi blízko realitě a snažím se zachytit lidi takové, jací doopravdy jsou, nebo lépe řečeno, jak já je znám.
LN Objevil jste výbornou herečku Šu Čchi, která ztvárnila současnou mladou ženu ve snímku Millenium Mambo stejně přesvědčivě jako tajemnou bojovnici v historickém filmu Assassin. Mají postavy, které hraje, něco společného?
Rozhodně ano. Protože jak jsem říkal, zajímá mě člověk – a to se týká také herců. Role, které Šu Čchi hraje, souzní s jejím charakterem.
LN Ve vašich filmech je vedle jedinečně komponovaného obrazu velmi důležitý i zvuk a také hudba – snímek Assassin získal v Cannes vedle ceny za režii také cenu za soundtrack pro vašeho stálého spolupracovníka Lima Gionga. V jaké fázi natáčení a jak intenzivně se touto složkou filmu zabýváte?
Zvuk je v mých filmech skutečně hodně důležitý. Jakmile bylo na Tchaj-wanu technicky možné natáčet obraz zároveň se zvukem, začal jsem pracovat s reálnými zvuky prostředí a je to zásadní součást celku. Co se týče hudby, tu vždycky přidávám až dodatečně. Když je film hotový a sestříhaný, dám ho Giongovi, ve kterého mám naprostou důvěru, a on opatří hudbu.
