Poetická duše ruské diplomacie: Lavrov se podělil o své verše

Nutno dodat, že mezi múzami má Lavrov na domácí půdě asi více konkurentů než na poli diplomacie. Poezie či alespoň veršotepectví totiž v Rusku bývá oblíbenou činností vyšších vrstev.

„Profesionální diplomat o zahraničí může vyprávět dlouho, dokonce aniž by pronikal do tajností diplomatické kuchyně. Ale to bývá próza všedních dnů diplomacie,“ poznamenává Lavrov ve svém sloupku v časopisu (do tvůrčí kuchyně Sergeje Lavrova můžete nahlédnout ZDE). Proto se ministr rozhodl vyjádřit verši, aby ukázal, jak dané téma vnímala jeho generace „v různých etapách vytváření svého občanského postoje“.

První z otištěných Lavrovových básní pochází z roku 1995, „kdy se zdá, že celá země odplyne do ciziny“, a je tedy věnována „emigrantům poslední vlny“. Další dvě dílka odrážejí Lavrovovo přidělení k sovětské diplomatické misi u OSN v New Yorku v roce 1989 a jeho návrat z New Yorku do Ruska v roce 1996.

Pro progresivní veřejnost

Není to poprvé, kdy Lavrov publikuje své básně. Před třemi lety předložil „soudu progresivní veřejnosti pár textů, které jsem napsal v předchozím století“, tedy básně o koních, přátelích a vodce. Lavrovovy básně se také objevily ve sborníku, vydaném v roce 2004 k šedesáti letům proslulé moskevské diplomatické akademie MGIMO, jíž je absolventem a také autorem školní hymny.

Is poetry really dead? I spent half day yesterday parsing Lavrov's verse and Twitter barely notices! Not fair! http://t.co/ae4cYcaE8u

— Robert Coalson (@CoalsonR) 5. Únor 2015

V ruské vládě není Lavrov jediným básníkem. Před třemi lety nynější ministr hospodářského rozvoje Alexej Uljukajev, tehdy ještě jako zástupce guvernéra centrální banky, vydal básnickou sbírku. Autor údajně velice odvážné milostné lyriky se při této příležitosti svěřil, že kritiku v politice či podnikání snáší snáze, než na literárním poli. Další básně Uljukajev zveřejnil před měsícem v časopise Znamja.

Někdejší šedá eminence Kremlu Vladislav Surkov zase psával texty pro jednu rockovou kapelu. A jeden z nejbohatších Rusů Michail Gucerijev před pár lety dostal hned osm cen za texty pro ruské popové hvězdy. A jako „básník roku“ dostal zvláštní cenu pojmenovanou po Robertu Rožděstvenském.

Modré jantary na březích mých snů

I někdejší náčelnice odboru majetkových vztahů ministerstva obrany Jevgenija Vasiljevová, kterou prý se šéfem resortu pojil více než jen služební vztah, publikuje básně bez obav, že jí pověst pošramotí veršíky jako „děkuji ti za modré jantary na březích mých snů“ či „letně ranní vůně tvého horkého těla mě konejší...“.

„Nikdy jsem nikoho nemiloval. Až teď chápu, jak jsem nešťastný,“ psal Andrej Aljakin, autor básnické sbírky „Kokain“ ve stylu „prokletých básníků“, a pak se vracel k úspěšné kariéře bankéře.

Podle komentátorů básnění ve vyšších sférách může mít i hlubší příčiny: v ruském impériu totiž bývala dvě hlavní povolání: car a básník. S impériem se velká ruská poezie zrodila i zanikla. „Zatím - soudě podle veršů ruských podnikatelů a byrokratů - nemáme ani impérium, ani demokracii,“ napsal svého času ruský internetový list Gazeta.ru.