Sobota 30. března 2024, svátek má Arnošt
130 let

Lidovky.cz

Pohádková konspirace. Tři oříšky pro popelku zrcadlí normalizační filmový průmysl

Česko

  8:00
Vánoční hit, který nepojednává o Vánocích. Nijak dramatický projekt, jehož zákulisí však zrcadlí fungování normalizačního filmového průmyslu. Příběh, který překročil hranice geografické, generační i ideologické. Filmoví vědci zkoumali Tři oříšky pro popelku a odhalili fascinující důvody jejich závratné popularity.

Pohádka Tři oříšky pro Popelku. foto: Reprofoto

Pokud jste si letos v prosinci koupili některý z populárních obrázkových časopisů, mohli jste na titulu spatřit snímek z výpravného pohádkového filmu režiséra Václava Vorlíčka a na dalších stranách číst text začínající slovy: „Vánoce si neumíme představit bez pohádky Tři oříšky pro Popelku.“ Tohle stručné konstatování vystihuje, jak pevnou součástí nadcházejících svátků se pro miliony lidí snímek stal.

Nevysvětluje však, proč a jak k tomu došlo. Když se totiž na filmovou pohádku a okolnosti její popularity podíváte pořádně, zjistíte, že s Vánocemi má Vorlíčkův příběh společný maximálně sníh na polích a lukách – a za časů globálního oteplování vlastně ani to ne. Výlučnému privilegiu „vánoční“, nebo dokonce „štědrovečerní“ televizní pohádky se snímek, poprvé uvedený už v roce 1973, těší relativně krátkou dobu – teprve od druhé poloviny 90. let, k tomu ne právě pravidelně. A navíc, Popelka není jen „naše“, Norové a Němci z ní udělali kult už o pár let dříve, než se k tomu dopracovalo Česko. ̈

Pohádka Tři oříšky pro Popelku.
Pohádka Tři oříšky pro Popelku.

Odhalit tajemství popularity Tří oříšků pro Popelku se proto rozhodl Pavel Skopal, odborný asistent Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity v Brně. Spolu se šesti dalšími filmovými vědci pohádku i okolnosti jejího uvedení prostudovali a letos v Národním filmovém archivu vydali knihu esejů, v níž vypočítávají důvody její masové popularity, cestu k postavení vánočního kultu i okolnosti vzniku v československo-východoněmecké koprodukci. A odkrývají, že zpoza fasády úspěšného barrandovského hitu vyčnívá obraz poměrů v normalizačním československém filmu i malé konspirační drama odehrávající se přímo pod nosem nic netušícího publika.

Češi o Vánocích milují pohádky. Nové ve sledovanosti vítězí nad starými

„Na jednu stranu to vypadá hrozně nedramaticky, protože (schválení natáčení a koprodukce filmu) prošlo hladce,“ říká Pavel Skopal. „Ale na druhou stranu se pod vším ukazují dramatické stránky – třeba skrytého autorství –, ale hlavně se tu odhaluje něco o normalizačním filmovém průmyslu.“ Pohádková volnost Že se ze Tří oříšků pro Popelku stal vánoční kult, je vlastně dílo náhody. Pohádku natáčel Václav Vorlíček pro Filmové studio Barrandov, ale k výrobě byla přizvána i východoněmecká DEFA. Režisérovou ambicí bylo vytvořit výpravný film – a na to byly potřeba peníze. Barrandov se tedy před spuštěním natáčení dohodl s německým studiem, které do rozpočtu přispělo.

„To umožnilo zvýšit náklady a zajistit filmu větší výpravnost. Na druhou stranu spolupráce přinesla i určité problémy, protože Němci potřebovali kvůli obsazenosti ateliérů posunout natáčení na zimu,“ říká Skopal. „To dost zásadně ovlivnilo osud celého filmu, protože podle původního scénáře se měl děj odehrávat v létě. Místo sovy Rozárky tam měla být rosnička, která byla tím mentorem, partnerem Popelce. Bez toho by se z filmu asi nestal vánoční hit.“

Právě zájem o koprodukce Pavla Skopala ke Třem oříškům přivedl. Spolupráce Barrandova a studia DEFA tvoří důležitou kapitolu v dějinách československé kinematografie a Vorlíčkova Popelka, na první pohled obyčejná pohádka, byla výstavním exponátem kooperace filmařů dvou zemí sovětského bloku.

Byla to paradoxní situace. Koncem 60. let platilo Československo ve východním komunistickém bloku za zlobivé dítě. Zatímco dříve posílalo východní Německo své studenty na pražskou FAMU, tou dobou už se je vysílat bálo, aby se v Praze nenakazili příliš liberálním duchem. Ostatní státy sovětského impéria se od Čechů a Slováků odtahovaly a nakonec neposlušné členy soudružského bloku v srpnu 1968 srovnaly do latě tanky matky Rusi. Následovala takzvaná normalizace, která zvlášť tvrdě dopadla na všechny, kdo pracovali v médiích a filmu. Jenže to na druhou stranu umožnilo, že mezi Československem a východním Německem došlo k opětovnému ideologickému sblížení, jež dalo zelenou novým koprodukcím.

Zvláštní ovšem bylo, že zatímco většinu takzvaných tvůrčích skupin barrandovských ateliérů normalizátoři rozprášili, tým soustředěný na dětskou tvorbu pod vedením Oty Hofmana zůstal téměř netknutý a mohl bez přerušení natáčet dál. „Ota Hofman byl naprosto klíčovou osobností pro celý rozvoj dětského filmu v 70. letech,“ říká Skopal. „Byl respektovaná autorita a jeho dramaturgická skupina si zachovala kontinuitu se 60. lety.“

Hofmanovo postavení bylo tak silné, že si dovolil pracovat s autory, jimž bylo za normalizace zakázáno veřejně tvořit. Patřil mezi ně i jeden z nejvýznamnějších filmových a televizních scenáristů František Pavlíček, autor Tří oříšků pro Popelku. Jeho jméno si však v úvodních titulcích nepřečtete. Místo něj je v nich uvedena Bohumila Zelenková, televizní scenáristka a dramaturgyně, jež se s Pavlíčkem osobně znala, a dokonce o něm za studií divadelní dramaturgie psala diplomku. Pavlíčkovo autorství svým jménem tajně kryla.

„Naprosté utajení bylo podmínkou – jinak hrozil postih pro všechny zúčastněné (ztráta zaměstnání, ukončení spolupráce a navždy zákaz tvůrčí činnosti),“ cituje Zelenkovou kniha Skopala a spol. „V našem případě to kromě mého manžela věděli jen tři přátelé. Slušní lidé se nesnažili pátrat, kdo je skutečným autorem. Straničtí nadřízení ovšem ano, pátrali a kontrolovali (např. na jakém psacím stroji byl scénář napsán), aby znemožnili tvůrčí činnost lidem ‚politicky neposlušným‘. S Pavlíčkem jsme se dohodli, že mi poskytne rozsáhlou plnou moc pro další zpracování. Bylo by bývalo nemožné probrat každou malou změnu. Mohli jsme se scházet jen konspirativně. Můj pětiletý syn například nesměl znát Pavlíčkovo jméno, aby nás náhodou neprozradil. Tak mu říkal strejda Cinda. Pavlíček měl totiž kokršpanělku s tímto jménem. Nejprve jsem změnila Pavlíčkovu květnatou mluvu. To nebyl můj styl a bylo by to nápadné.“

Komerce a komunismus

Jak to, že se Pavlíčkovo autorství neprovalilo, by si podle Skopala zasloužilo samostatné bádání. Jedním z důvodů mohla být skutečnost, že záměrem celého projektu bylo vydělat – a tomu ustoupily i ideologické překážky. Z výpovědí lidí, kteří na snímku pracovali, vyplývá, že o Pavlíčkově autorství věděli i prorežimní tvůrci. Třeba režisér Antonín Kachlík, jenž natočil pohádku Princ Bajaja podle oficiálního scénáře dramaturgyně Evy Košlerová, přičemž věděl, že jej také napsal Pavlíček. „Do jisté míry se dá předpokládat, že to byl jeho zájem: proč by na to upozorňoval, když měl možnost natočit dobrý film?“ říká Skopal. „Roli pravděpodobně hraje i určitá vnitřní motivace, pragmatický zájem podílet se na skryté a nepřiznané produktivitě prostředí (ze kterého vycházely úspěšné projekty). Oficiální ale verze je: bylo to skryté, byla dodržována určitá pravidla konspirace, aby autoři jako Pavlíček mohli psát scénáře, které byly někým pokryté.“

Zatímco dosažení kultu vánoční pohádky se ukázalo být víceméně dílem náhody, komerční úspěch, jakkoli nepatřičně toto slovní spojení u snímku z éry socialismu může znít, byl filmu již předem naordinován. Producenti a autoři se do natáčení Tří oříšků pro Popelku pouštěli s tím, že chtějí vytvořit obchodně úspěšný film. Popelka totiž zapadla do trendu, který měl své kořeny už v 60. letech a zesílil začátkem 70. let: totiž že z barrandovských dětských filmů se stal vývozní artikl režimu.

Skupina kolem dramaturga Oty Hofmana, který měl tou dobou za sebou přes tři desítky titulů včetně filmů jako Klaun Ferdinand a raketa nebo Pan Tau, dokázala natočit snímky, jež se nejen ve východním bloku, ale také na Západě těšily značné popularitě. Západoněmecký filmový producent Gert Müntefering dokonce uvažoval, že se bude na výrobě Tří oříšků pro Popelku také koprodukčně podílet, ale východní Němci by takovou spolupráci nepřijali. Ostatně, Müntefering si už spolupráci s Hofmanem a Barrandovem vyzkoušel o dva roky dříve na filmu Karlovarští poníci. „To byl pro západoněmeckého producenta určitý test, jak bude spolupráce fungovat,“ říká Skopal.

Zatímco v tehdejším Československu i přes politický otřes na přelomu 60. a 70. let skvěle fungovala výroba dětských a rodinných filmů, pro západoněmecké producenty představovaly novinku – většina snímků tam přicházela ze studií Walta Disneyho, vlastní německá tvorba potřebných kvalit nedosahovala. A nejen tam. Hofmanova skupina stála u rozvoje žánru na celém kontinentu. „Oni se vnímali jako solitéři v celé Evropě – ve východním bloku obzvlášť, ale v kontextu Evropy to byla naprosto unikátní dílna dětského filmu. V 60. letech se chválili, že nemají celoevropsky konkurenci.“

A konkurenci neměly ani Tři oříšky pro Popelku, jejichž úspěch byl fenomenální. V roce 1973, uvádí se v knize filmových vědců, se v československých kinech staly nejnavštěvovanějším filmem – přesáhly milion diváků a zařadily se po bok hitů jako Jáchyme, hoď ho do stroje!, Jak utopit Dr. Mráčka a Noc na Karlštejně. Do roku 1988 dosáhla návštěvnost téměř 2 710 000 diváků. Vývoz do zahraničí se rovněž vydařil. „V přehledu exportně nejúspěšnějších domácích hraných filmů za léta 1970 až 1979 se Popelka ocitá na třetím místě s 28 vývozními zeměmi Západu i Východu, hned za dvěma dalšími filmy cílenými na dětské publikum – Už zase skáču přes kaluže a Šest medvědů s Cibulkou,“ uvádí publikace.

PETRÁČEK: Věčná sezona. Pohádky i vánoce se nabízí permanentně jako jižní ovoce

Vorlíčkova pohádka oslovila stejným dílem lidi v sovětském bloku i v západní Evropě, bez ztráty střevíčku přeskočila jinak nepřekonatelné ideologické hranice. Částečně je to díky tomu, že příběh Popelky je všeobecně znám od Kalifornie přes Stockholm po Vladivostok. Zpracovali jej bratři Grimmové, Božena Němcová (na jejíž motivy ostatně Pavlíček svůj scénář napsal), studio Walta Disneyho, ruský film i československá televize.

Ale snímek za úspěch kromě svých filmových kvalit vděčí také tomu, že v podání ústřední dvojice Libuše Šafránkové a Pavla Trávníčka byl klasický příběh modernizován napříč ideologiemi a diváci na obou stranách železné opony jej přijali mnohem vřeleji než jakékoli předchozí zpracování. Pavlíček totiž divákům představil Popelku jako aktivní, činorodou dívku, která má svůj osud pevně v rukou, z neštěstí si pomůže sama a až na výjimky nespoléhá na zázraky. Přitom vyprávění dokázal udržet v mantinelech univerzálně známého příběhu. Diváci dostali to, co od Popelčina příběhu čekají, ale nádavkem jej tvůrci naservírovali v překvapivě aktuálním a realistickém podání.

„... Popelka není ona tradiční ušlápnutá ukřivděná pasivní chudinka, kterou potká ohromné štěstí, když se do ní zakouká dokonalý gentleman – princ; Popelka je zde veselé, odvážné, citlivé a šikovné děvče (dalo by se skoro říci ‚dnešní‘, kdyby zároveň nebyla tolik poeticky pohádková),“ cituje kniha dramaturgickou explikaci k literárnímu scénáři. A stejně tak vykresluje Vorlíčkův příběh prince, jehož charakter vhodně doplňuje nezávislost hlavní hrdinky. „Ani on není princátko, které si přijde pro svou nevěstu, ale je to princ, u kterého se rozehrává napětí ve vztahu k rodičům,“ říká Skopal.

Trojnásobný kult

Film se rychle přestěhoval z pláten kin do televize, která se ukázala jako zásadní nástroj při tvarování Popelčina budoucího kultovního statusu – její úloze je ostatně v knize filmových vědců věnována celá kapitola.

V někdejším Československu si Tři oříšky pro Popelku odbyly premiéru už na Štědrý den roku 1974, jen rok po uvedení do kin. Stala se tak jednou z pouze dvou pohádek, jež Československá televize (ČST) ten slavnostní den nabízela. Tou druhou byla Pyšná princezna. Vysílaly se spíše pořady vážné hudby, inscenace z produkce ČST a několikrát za den pořad Chvilka poezie.

„ČST kladla velký důraz na vánoční svátky jako období, kdy jsou vysílány umělecké pořady. Jestliže během roku měly filmy v programy ČST velmi výrazné zastoupení, ve svátečním čase se jejich počet snížil a dominovala vlastní produkce,“ píše se v publikaci.

I když byl film uváděn téměř každý rok, ne vždy to bylo o svátcích. Na Štědrý den si ji diváci mohli pustit jen roku 1982 a pak až v letech 1991 až 1993. Hlavním pořadem Štědrého večera se stala teprve roku 1995, kdy na ni vsadila tehdy nová komerční stanice Nova a Tři oříšky pro Popelku se staly municí v boji o sledovanost. Pak nastala zase dlouhá pauza, kdy film sice běžel kolem Vánoc, ale na štědrovečerní program se vrátil teprve roku 2002. Konečně roku 2004 se stává pevnou součástí Štědrého dne – do roku 2013 na Nově, poté dva roky na stanici Prima. Loňské a letošní Vánoce běží na prvním kanálu České televize.

Ve srovnání s Popelčinou klopýtavou cestou ke statusu vánočního kultu v Česku byli v Norsku se vším hotovi mnohem dříve. Film tam byl poprvé uveden roku 1975, na program Štědrého dne se dostal někdy v průběhu 80. let. A v roce 1990 se v něm usadil natrvalo: s jedinou výjimkou jej Norové mohou vidět každoročně přesně v 11.00 dopoledne na Štědrý den.

„Dívala jsem se na něj každý rok,“ napsala Pátku LN Sara Brinchová, jedna z autorek knihy Tři oříšky pro Popelku. „Dohromady jsem ho musela vidět přibližně třicetkrát. Označila bych se tedy za oddanou divačku. Tři oříšky pro Popelku jsou film, kterého si velmi cením. Připomíná mi mé dětské Vánoce a líbí se mi na něm, že klasickému vyprávění o Popelce dal nádech ‚girl-power‘.“ Ostatně Brinchová už do zmiňované knihy napsala, že „hlavní ženská postava filmu výborně rezonovala s norským socio-politickým a kulturním klimatem 70. let, které souviselo s posilováním role ženy ve společnosti“.

Kultovní status Vorlíčkova filmu v Norsku mimo jiné táhl i tamní oblíbený herec Knut Risan, který nadaboval všechny hlasy českého filmu: mužské, ženské i dětské. I když to zní krkolomně, díky rolím v norských vánočních pohádkách je jakýmsi symbolem tamních svátků.

Podobně se Popelce dařilo v Německu, kde její osudy analyzoval Steffen Retzlaff, jeden z přispěvatelů Skopalem editované knihy. Retzlaff se studiu Vorlíčkova filmu věnoval už na univerzitě a před pár lety byl kurátorem popelkovské výstavy na zámku Moritzburg, kde se příběh začátkem 70. let natáčel.

„Mám termíny vysílání z let 1975 až 1990,“ odepsal Retzlaff vynikající češtinou na otázky Pátku LN. „Vysílaly se skoro každý rok, od roku 1981 hlavně v lednu.“ A pak, někdy v polovině 90. let, se stalo něco neobvyklého: Tři oříšky pro Popelku se začaly uvádět během adventu hned několikrát na různých kanálech. Obliba pohádky už ve sjednoceném Německu raketově rostla, Vorlíčkova a Pavlíčkova verze dala málem zapomenout na klasiku domácích bratří Grimmů a s její rostoucí popularitou stoupala i frekvence jejího uvádění v televizi – v roce 2015 měla zatím rekordních třiadvacet repríz.

Kromě Popelčiny samostatnosti a činorodosti v Německu rezonovalo i vykreslení prince a jeho vztahu k rodičům – tedy spíš jeho rebelie vůči králi a královně. „To je obecnější princip, který později dobře fungoval u Vorlíčkových seriálů, které byly úspěšné v Německu. Důvodem popularity byla vlastně jakási vzpoura proti otcovské autoritě: Arabela, Pan Tau a další ukazují jakési měšťácké prostředí, ve kterém dochází ke vzpouře proti autoritě. I tady máme prvek vzpoury proti autoritě, což je oproti běžnému modelu pohádky dost netradiční: princ se vzepře rodičům. A Popelka se také vzpírá. Téměř chybí zásahy nadpřirozené moci – samozřejmě oříšky jsou kouzelné, ale všechno ostatní je kauzálně vysvětleno, všechno ostatní má svoje příčiny.“

Vorlíčkova Popelka tak v Norsku a Německu představuje o poznání silnější vánoční tradici než v zemi jejího původu. V Norsku inspirovala několik amatérských imitací, studentský kabaret, ale i on-line pořad jednoho tamního rádia. V Německu název filmu familiárně zkrátili na 3hfa (Drei Haselnüsse für Aschenbrödel), mají tam fanouškovské webové stránky plné informací o hercích i natáčení a v posledních letech pořádají popelkovské plesy, muzikály a svatby ve stylu Popelky. Příští bál se koná už 7. ledna na hradě Bilstein nedaleko Kolína na Rýnem a vstupné je 93 eur na osobu. Ještě jedna generace?

Jak dlouho si Vorlíčkova Popelka udrží výsadní postavení ve vánočním programu milionů diváků v zemích, kde ji přijali za vlastní, si editor publikace o pohádkovém úspěchu filmu netroufne odhadnout. Potenciál k tomu podle něj má. „O Vánocích máme sklon obracet se k rituálu,“ říká Pavel Skopal, „u Popelky víme, že je to předvídatelný zážitek, víme, co od ní čekat. Kdo se chce dívat zrovna o Vánocích s celou rodinou na film, po kterém si řekne: To je pěkná blbost...“

Popelka v číslech

  • Premiéra v kinech: 16. listopadu 1973
  • Návštěvnost v letech 1973–1988: 2 710 000
  • Televizní premiéra: 24. prosince 1974 ve 20.00
  • Sledovanost premiéry: 94 %, divácké hodnocení 8,2
  • Zatím poslední vánoční repríza: 24. prosince 2015 (ČT1)
  • Sledovanost při poslední repríze: 1 419 000
  • Pramen: Tři oříšky pro Popelku (Národní filmový archiv, 2016), ATO-Nielsen Admosphere (Se skutečným autorem scénáře) jsme se mohli scházet jen konspirativně. Můj pětiletý syn například nesměl znát Pavlíčkovo jméno, aby nás náhodou neprozradil. Tak mu říkal strejda Cinda. V Popelce téměř chybí zásahy nadpřirozené moci – samozřejmě oříšky jsou kouzelné, ale všechno ostatní je kauzálně vysvětleno, všechno ostatní má svoje příčiny.
Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!