Rozžít divadlem prostor obložený procovsky působícím zeleným mramorem není jen tak. Foyer Nové scény svou estetikou brutalismu připomíná křížence mezi mauzoleem a krematoriem, a tak Loherové hra, která vypráví o dost chmurných věcech včetně odcizení a smrti, vypadá, že je pro takové místo jako stvořená. Jenže stejně tak dobře může prostor zmást a dovést k tezovitosti. Režisérka Viktorie Čermáková ale tohle riziko ustála.
Otázkou ovšem zůstává, jestli se scénické možnosti foyeru rychle nevyčerpají a jestli nemají příliš jednostranné využití. Ale to jsou zatím předčasné úvahy. Zatím jde o site specific svého druhu, který Čermákovou inspiroval, a tak své inscenaci dokázala vtisknout jasný tvar i styl. Z větší části se jí podařilo rozbíhavý text sevřít do působivé formy a najít adekvátní herecké pojetí, které osciluje mezi expresivní stylizací a civilním projevem. Ve volném prostoru s improvizovaným hledištěm, které směřuje k prosklené stěně vedoucí na Národní třídu, vznikají nejprve jakési izolované „buňky“ aktérů. Všech osm hrdinů se potká při nehodě, při níž feťák Olaf ukradeným autem srazil malého chlapce Edgara.
Anonymní městský život Loherová umístila svou hru do domu na předměstí, do bytů, v nichž žijí osamělí a různě nešťastní lidé. Režii se podařilo tento pocit izolovanosti, chladu a vzájemné ostražitosti uchovat, aniž by musela sáhnout k realistickému dovysvětlování. Přidala k němu ještě nedefinovatelnou atmosféru uzavřené nádrže, vivária, odkud lze skutečný život jen závistivě pozorovat. Mihotání abstraktních prvků promítané na mramorovou stěnu připomíná scenérii nepřátelského nočního města. Funguje i pohled z oken na fasádu protějších domů, postavy se tisknou na sklo, vyhlížejí cosi, co nemohou ani zahlédnout.
Kladem inscenace je i její nenápadná obrazivost. Režisérka situace vystavěla v kontrastech a tragikomických tónech: zpovědi a stanoviska se prolínají a postavy se postupně „zaplétají“ do ještě bezvýchodnějších vztahů. Rodiče mrtvého chlapce Zuzana (Marcela Holubcová) a Ludwig (Jiří Zeman) marně lepí svůj vztah, sklerotická babička (Zdena Hadrbolcová) se nepřestává ptát po mrtvém vnukovi. Nepřítomně se usmívá, i když ji syn sprovodí ze světa. Policistka Edna (Halka Třešňáková) chce hystericky vykřičet svou vinu a učitelka kreslení Karolína (Lucie Roznětínská), která má za sebou rakovinu prsů, řeší vše sexem. A trápí se, že nechala své auto otevřené a Olaf (David Steigerwald) ho ukradl. Jedno trápení se zaklesává do druhého. Viník se zavírá doma, zatímco jeho přítel Petr (Jiří Černý) prožívá bizarní historky se psem. Zuzana se sblíží s Rabem (Stanislav Majer), ale jejich vztah nikam nevede...
Až v poslední třetině se inscenace trochu zahlcuje sama sebou, objevují se hluchá místa, konec je žádoucí, a přesto se vše znovu roztáčí. Ani amplifikace hercům neprospěla. Těžko říct, zda důvod byl utilitární a z něj se pak vyvinul i zcizující moment, ale mikrofony vedly ke zbytečné expresi, ba i řevu. Loherové hra připomíná syrovější verzi hry jiného německého dramatika, Arabskou noc Ronalda Schimmelpfenniga. Čermákové inscenace má sílu autentického existenciálního soužení a aspoň prozatím dala placet nově založenému prostoru – ve foyeru Nové scény se divadlo hrát dá.
Dea Loherová: Poslední oheň
Překlad: Petr Štědroň Režie: Viktorie Čermáková Divadelní studio Továrna ve foyeru Nové scény, premiéra 7. 3.
