* Vaši kariéru odstartovalo vítězství v soutěži Coca-Cola PopStar v roce 2003. Jak na to vzpomínáte?
- Byl to šok. Bude to asi znít šíleně, ale na tu soutěž jsem se nepřihlásila s tím, že chci vyhrát. Chtěla jsem se tam jen mihnout a jít domů s pocitem, že jsem to zkusila a že vím, na čem zhruba jsem. Když jsem vyhrála, měla jsem v hlavě strašný chaos, protože jsem si nedovedla představit, co bude následovat. Měla jsem před světem showbyznysu respekt a kdesi uvnitř jsem tušila, že se nedokážu pokaždé ztotožnit s věcmi, které mě potkají.
* Takže se vám nestalo, že jste po hlavě spadla do slávy a pak se z ní pracně vracela do reality?
- Nestalo. Já se dokonce bojím operovat se slovem sláva. Dá se říct, že jsem se jí tak trochu dotkla, a umím popsat ten pocit, kdy člověk pocítí něco jako úspěch a obdiv. Ale nikdy se mi z toho nepodlomila kolena, protože vím, že je to příliš relativní věc, co je dnes, už zítra být nemusí, a promě je jednodušší dívat se na věci takhle, než abych poté, co všechno pomine, chodila se svěšenou hlavou. Nejsem žádná „high society“, protože jsem tak nebyla vychovaná. Rodiče mě naučili pokoře a o tu nechci nikdy přijít.
* Jak vycházíte s Janou Kirschner, Katarínou Knechtovou a dalšími mladými slovenskými písničkářkami? Panuje mezi vámi rivalita, nebo se cítíte být součástí jedné scény?
- Myslím, že jsme všechny součástí jedné scény. Nevím, kam chodí lidé na to, že mezi zpěvačkami musí panovat rivalita. Vždy, když se s některou potkám, máme si o čem povídat. Pro mě je příjemné, že si nevjíždíme do vlasů a každá z nás si dělá svoji hudbu.
* U nás se málo ví, že jste se pětkrát za sebou stala slovenskou slavicí…
- … ale mně nevadí, že o mně nevíte, že jsem pětinásobná zlatá slavice. (smích) Aspoň si můžu po českých ulicích vykračovat a nikdo o mě pohledem nezavadí. Je to takový můj malý návrat k začátkům, k životu inkognito, který už na Slovensku nemám. Ale zvykla jsem si a nevadí mi to. Jsou dny, kdy si sama neuvědomím, že mě lidé znají, a občas se začnu divit, proč se na mě tak dívají, říkám si, jestli nemám někde na tričku flek.
* V České republice vyhrávají slavíky stále stejní lidé. Čím si vysvětlujete, že Slovensko je v tomhle směru progresivnější?
- Tuhle otázku dostávám v Česku pravidelně a vždycky na ni odpovídám stejně: Nevím přesně, proč tomu tak je. Ale i když jsme žili dlouho ve společném státě, jsme pořád dva odlišné národy. Vnímáte muziku jinak než my, je to normální a přirozené. Máte své osobnosti, kterým důvěřujete a které vás oslovují, my zase svoje. Hledat odpověď na tuhle otázku mi vlastně přijde celkem zbytečné.
* Dobře, ale zkuste srovnat českou a slovenskou hudební scénu.
Česká i slovenská hudební scéna má svoje výborné i špatné kapely, ale všechny, myslím, tajně doufají, že to, čeho dosáhly na vlastní půdě, mohou zopakovat i na té druhé – české nebo slovenské. A protože se to dost často nedaří, přivádí nás to ke vzájemné pokoře. Musíme s tím být smíření a spokojení, ať se nám to líbí, nebo ne.
* V květnu jste hrála v pražském Lucerna Music Baru a návštěva nebyla právě největší. Jak si v takových chvílích pomáháte – při koncertech, které se tak úplně nepovedou.
- Já vůbec nemám pocit, že se tenhle koncert nepovedl. Mně se hrálo výborně. Vážně. Vždycky hraju se stejnou energií a nasazením, ať je to pro plnou sportovní halu, nebo třicet lidí.
* Ale chtěla byste se prosadit v Česku? Anebo ještě dál – ve Velké Británii?
- To nechám osudu. Nikdy jsem na věci netlačila, nechala jsem všechno jít svojí cestou, co má přijít, přijde, ať chci, nebo ne.
* To zní až moc skromně...
- Opravdu. Co se týká Česka, vždycky jsem udělala maximum pro to, abych tu uspěla, ale nikdy jsem nepřekročila určitou hranici, nikdy jsem nikoho neprosila, neuplácela. Vážně, nechci tlačit na pilu.
* Na jaké hudbě jste vlastně vyrůstala?
- Asi jako všichni moji vrstevníci. Elán, Team, Tublatanka, Miro Žbirka. A také Whitney Houston, to byl můj dětský idol! (rozesměje se) Pak jsem povyrostla a začala s bráchou poslouchat Nirvanu, Red Hot Chili Peppers, Oasis nebo Blur.
* Jak vnímá bratr vaši kariéru?
- Dřív také hrál na kytaru, ale sám říká, že by nedokázal žít takovýhle život. Má rodinu, dvě děti. Takže ano, říká, že by tenhle kočovný život nezvládl, ale respektuje ho.
* Na podzim vám zemřel otec. Jak jste se s tím vyrovnala?
- Myslím, že každý, kdo něco takového zažil, ví, že se s tím nikdy nedá úplně vyrovnat. Mám pocit, že jsem ze dne na den dospěla, že to byl konec dětství. Člověk přehodnotí kopec věcí a rodina se najednou utuží víc než kdy předtím. Myslím, že se s tím budu vyrovnávat ještě dlouho.
* Nahráváte velmi pravidelně. Nedávno jste vydala dokonce dvojalbum. Nebojíte se, že vám dojde inspirace?
- Z toho nemám strach. Myslím, že každé období života přináší svoje nápady, takže když budu skládat věci na nové album, vím, že mě bude inspirovat zase něco nového a jiného. I období před natáčením posledního alba (dvojalbum Gemini) pro mě bylo obdobím nové, zvláštní inspirace.
* V čem byla zvláštní?
- Na prvním disku jsem vsadila na to, že budu Zuzana, kterou lidi znají. Ale ten druhý jsem udělala jinak – koupila jsem si klavír a najednou se mi otevřel nový prostor. Písničky ze mě samy spontánně padaly, najednou jsem jich měla dvacet. Nikdy v životě se mi nestalo, že bych toho za půl roku tolik napsala.
* Dřív jste klavír neměla?
- Snila jsem o něm ještě jako malá, ale tenhle sen se nikdy nestal realitou, až teď. A možná to někoho překvapí, ale trávím u něj o víc času než s kytarou. Je to krásný nástroj a plánuju si koupit ještě jeden do bratislavského bytu.
* Anglická polovina alba Gemini vám vysloužila různá přirovnání. Teď se o vás říká, že jste slovenskou Feist nebo Tori Amos. Lichotí vám to?
- Do jisté míry mi to lichotí, protože obě jsou skvělé muzikantky a samozřejmě oslovují i mě. Ale myslím, že na tom druhém disku mám svou vlastní tvář.
* Vy sama jste se přirovnávala k Alanis Morissette nebo Avril Lavigne. Platí to pořád?
- To bylo na začátku, kdy se mě pořád někdo ptal, jakou hudbu hraju. Tak jsem říkala, že takový pop rock, něco jako Alanis Morissette. Avril Lavigne už k tomu připojila média, protože jsem jim připadala jako „mladá, rebelující a nezávislá rockera“, i když jsem jí ve skutečnosti nikdy nebyla. Lidem jsem Alanis Morissette připomínala asi i tím, jak vypadám – dlouhé tmavé vlasy a kytara. Ale už dávno jsem si našla vlastní styl a projev, takže tahle přirovnání teď vnímám už jen jako dozvuk něčeho, co bylo kdysi.
* Vaše debutové album Entirely Good bylo skoro celé v angličtině, třetí deska Tabletky odvahy je pro změnu kompletně ve slovenštině, Gemini je napůl. Podle čeho si jazyk vybíráte?
- Podle nálady. Když mám nápad v angličtině, nechci už spekulovat nad tím, že ho převedu do slovenštiny, a naopak. Řídím se prostě tím, jak to zrovna cítím.
* Jak došlo k tomu, že jste předělala Čerešně? Neobávala jste se toho, když je verze od Hany Hegerové v Česku i na Slovensku tak populární?
- Slovenská kapela IMT SMILE připravovala album Pocta Jarovi Filipovi a oslovila další slovenské zpěváky s tím, aby nazpívali Filipovy největší hity. Mně vybrali Čerešně, protože měli pocit, že se ke mně ta písnička hodí. Tak jsem nabídku přijala a doteď tu písničku na koncertech ráda hraju. Možná proto, že je tak známá, už nikoho nezaskočí ani v mém podání. ?
***
Vždycky jsem udělala maximum, abych v Česku uspěla.
O autorovi| Vojtěch Rynda, foto Tomáš Železný, redaktor LN vojtech.rynda@lidovky.cz
