POHNUTÉ OSUDY: Boris Rösner - bard přesvědčený, že ‚herec musí na jevišti chcípnout‘

Boris Rösner byl romantik i cynik, někdy i trochu histrion, se sklonem k patosu, ironik, extrovert, šarmér, milovník krásy. Dokázal se absolutně nadchnout, nikdy nedělal věci polovičatě. Měl rozlet, esprit, něco, čemu by se dalo říct starodávná noblesa – však také miloval souboje a žehral, že se nenarodil o pár set let dřív. A byl charakter: i když měl svou profesi tak rád, nikdy si pro ni nekřivil páteř. Ve svobodné době zůstal stranou seriálového šílenství – komerční výprodej herectví bytostně nesnášel, nikdy by se neobjevil v žádné reklamě.

Kdyby předčasně nezemřel, nebylo by ideálnějšího představitele tragických starců světového repertoáru, mohl hrát Leara, Shylocka... Herecký úděl dokázal skvěle postihnout i na jevišti – třeba v postavě herce Saveljova v Kohoutově Ubohém vrahovi, kterého si ale zahrál nikoliv na své mateřské scéně, ale v Divadle na Palmovce v režii Petra Kracika. Ten mu nabídl i jinou roli, o které snil a v Národním divadle ho minula – Rostandova Cyrana. Byla to role pro něj jako stvořená. Skoro jako by hrál sám sebe: byl v ní charismatickým ironikem i člověkem, kterému se jen stěží lze přiblížit a prozkoumat jeho skutečné city. Muže, kterému ženy padají k nohám, a on se rve a bouří a také pochybuje a hoří smutkem.

V matčiných stopách

Boris byl potomkem staré šlechtické rodiny původem z Německa, první český předek se narodil počátkem 18. století. Jeho otec byl skladatel a herec s uměleckým jménem Mirko Čech, matka herečka Jarmila Horská. Seznámili se v angažmá v Opavě, kde se také Boris narodil. Z umělecké rodiny pocházela i Borisova babička, operetní subreta. Rodiče se záhy rozvedli a on pak vyrůstal s matkou – následoval ji do angažmá po celé republice. Většinu dětství a mládí strávil v Chebu, kde absolvoval jedenáctiletku a odtud také odešel na DAMU, kterou absolvoval v roce 1973. Jeho vztah k matce byl obdivný a komplikovaný. Především ale bezvýhradně předurčila jeho osud: nikdy nechtěl dělat nic jiného než divadlo.

Na konzervatoř ho máma nepustila, trvala na gymnáziu, ale pak už nechala věcem volným průběh, i když ho odmítla připravit na zkoušky. Po roce 1968 nesměla hrát, což bylo pro ni tragické, z toho hlavně onemocněla a její syn všechnu tu bezmoc prožíval s ní. „Z máminy strany se všechno vyhazovalo, rozprašovalo. Máma, to je divadlo – chvíli jsem smutný, chvíli veselý... Herecký způsob uvažování je: bylo, nebylo; povede se, nepovede; sláva, zapomnění; smrt, přeobsazení.“

Oba rodiče zemřeli předčasně, otec ve 49, matka v 53 letech. Podle jedné pověsti byl rod Rösnerů prokletý, nikdo z něj se neměl dožít stáří. Snad i proto Boris uměl věcně pojmenovat věci života a smrti, jakoby s tou nejhorší alternativou vždycky počítal. Je až šílené, jak viděl dopředu. Možná to zní pateticky, ale jeho krátká svíčka hořela intenzivním, stravujícím plamenem.

Tragéd? Kdeže!

Po absolvování DAMU odešel do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde se v té době formoval mladý tým: režisér Karel Kříž, dramaturgyně Vlasta Gallerová, scénograf Jaroslav Malina a další. Boris Rösner hrál výrazné role v mnoha Křížových inscenacích, jak v Liberci, tak později v Městských divadlech pražských. Byl například Tulákem ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu. Už tam se rýsoval jeho výjimečný herecký typ. Měl v sobě nevšední směs vlastností: dráždivou lhostejnost, citlivost, přímost i razanci. Hrál Konferenciéra v Povídkách z Vídeňského lesa jako sarkastického pozorovatele, rebelujícího Eilifa v Matce Kuráži. Báječný byl i Cosimo v adaptaci prózy Itala Calvina Baron ve větvích. Tam dokázal obsáhnout celý život od mladíčka až po starce, roli si později zopakoval v MDP. I tady, jak vidno, neplatilo jeho zařazení mezi tragédy – dokázal být hravý, vyhovoval mu groteskní humor. Rösner také rád vzpomínal na spolupráci s režisérem Milošem Horanským, výtečně hrál postavu Sípavého v jeho inscenaci Optimistické tragédie.

Svou budoucí ženu Alici potkal ještě v době, kdy studoval na DAMU, vzali se hned po studiích a ona za ním odešla z jižní Moravy do Liberce. Nejdřív bydleli na ubytovně, pak dostali garsoniéru a narodila se dcera Zuzana. Svou ženu miloval celý život a nikdy by ji neopustil, i když se kořil jiným ženám. Rád se nechal okouzlovat mladými adeptkami herectví. Patřilo to k němu i k jeho profesi. Takový prostě byl.

Na oblasti od premiéře k derniéře příliš vody neuteče, hned začne zkoušet nový kus, role střídá roli. Boris říkal, že za sedm let v Liberci odehrál tolik rolí, že by to stačilo na celý herecký život. Byl čas posunout se dál. V roce 1979 odešel do Městských divadel pražských, kde strávil osm let. Přechod nebyl jednoduchý, dohrával a pendloval mezi Prahou a Libercem. A v divadle čekal na příležitost, nejdřív to byl Arbenin v Lermontově Maškarádě, role pro něj jak stvořená, pak Žadov v Ostrovského Výnosném místě. Ve svých pamětech přiznává, jak po letech na oblasti, kde panovala určitá sounáležitost, tehdy těžko snášel nezájem kolegů i řevnivost a závist. On, který míval srdce na dlani, tomu nechtěl rozumět, trápil se. Nakonec si zvykl, hrany se obrousily.

Pak přišel Salieri v Shafferově Amadeovi. To byla opravdu slavná Rösnerova role – v inscenaci Karla Kříže z roku 1982, která byla i českou premiérou hry, kterou posléze proslavil Formanův film. Po letech prohlásil, že se jeho herecký život odehrával před Amadeem a po Amadeovi. Postavu dokázal jedinečně rozštěpit mezi zášť a zoufalství. Kromě toho roli převzal po Václavu Voskovi, svém učiteli, který těsně před premiérou zemřel, a celá koncepce se musela měnit – ze starého muže byl mladík v plné síle.

„To byla ďábelská výzva. Vždy, když jsem šel na jeviště, postavil jsem se před Václavovu fotku, co tam visela, a oslovil jsem ho. Hrál jsem Salieriho vždy s ním a pro něj. Ta postava se tolikrát rouhá Bohu – míval jsem zvláštní pocit chvění, že se něco stane, že spadne balkon nebo někdo umře. Velice mě to sblížilo s Víťou Preissem, moc jsme si rozuměli a nemuseli si nic moc vysvětlovat.“ Další tragickou postavou, v níž exceloval, byl Leonardo v Krvavé svatbě. Jiný, než bylo zvykem, byl jeho záludně nebezpečný Puk ve Snu noci svatojanské. Na konci svého angažmá v Městských divadlech hrál i třicet představení měsíčně

Mefisto uvnitř sebe

Do Národního divadla odešel Rösner v roce 1987 po několikerém hostování. Brzo se stal oporou souboru a vytvořil zde řadu velkých rolí klasického repertoáru: Záviše z Falkenštejna, Dona Rodriga v Saténovém střevíčku, Rybáře v Roku na vsi, Peer Gynta, Mefista ve Faustovi, Othella. Jeho Mefisto v Krejčově režii byl plný bojovné energie, zákeřné pružnosti. „Mefista stále nosím v sobě. To, kam mě Krejča směřoval, jak na mě zapůsobil, je ve mně stále přítomno. Mít talent je jedna věc, ale štěstí s ním pracovat druhá. Mefisto byl pro mě esencí jednoho typu rolí. Věřím, že se mnou něco udělal, a já právě tehdy mohl zahrát další velkou a úplně opačnou roli romantika Cyrana,“ napsal.

POHNUTÉ OSUDY: ‚Démona‘ Sahulu ze Tří sester stál život opilecký spor

Rád vzpomínal i na Jeana ve Slečně Julii s Janou Preissovou. Partnerky byly pro něj nesmírně důležité: „Tam jsem si znovu ověřil, že do partnerky na jevišti se musím ,zamilovat‘. Janičku jsem miloval už od školy a miloval ji kdekdo od studentů až po profesory. Bylo to zvláštní, na jevišti jsme jako muž a žena byli v nejintimnějších situacích, ona se mi absolutně odevzdala a já jí. A přitom – to se mi líbí – si dodnes vykáme, i to přináší divadlo.“

Bylo pro něj typické, že v jedné sezoně (2003/2004) vytvořil tři odlišné hlavní role ve třech divadlech: Harpagona na mateřské scéně, již zmíněného Cyrana v Divadle pod Palmovkou a titulní postavu slavného herce z 19. století ve Frederickovi francouzského dramatika Erika-Emanuela Schmitta v Divadle ABC. Za Harpagona obdržel Cenu Alfréda Radoka i cenu Thálie, oceněný byl i Divadelními novinami. A přitom byl Harpagon jednou z mála komických rolí, které hrál. Jeho přístup k slavné komediální roli byl originální. Nejenže si z textu vybral drobnosti, které nově interpretoval z komického úhlu, ale zajímavě a nově vystihl i psychologické jemnosti figury.

V průběhu další sezony měl zdravotní potíže. Nejprve to vypadalo, že jej vyčerpaly zmíněné tři hlavní role ve třech různých pražských divadlech včetně své domovské scény. V závěru sezony byla ale diagnóza jasná: rakovina plic. Prognóza nebyla dobrá, ale Boris tragické nemoci statečně vzdoroval ještě rok.

Kdysi prohlásil, že herecký život na oblasti je závratně rychlý. Odehrajete pár repríz a je derniéra. Skoro se zdá, že to platilo i o něm o jeho životním tempu. Jen derniéra přišla nečekaně a nespravedlivě brzo. Vnímal svou profesi jako tvořivé zobrazování, a ne jako budování vlastní image, jako sebeprezentaci, což je už dlouho nesnesitelný příkaz dne. A on se tomu uměl vzbouřit. Jeho odkazem zůstává i absolutní služba profesi, kterou si zvolil. A to je inspirace překračující