Nenechte se mýlit pouhými dvěma pódiovými umístěními ve formuli 1. Tom Pryce byl velkým talentem motoristického sportu, do své smrti v 27 letech však neměl to štěstí, které má jen pár vyvolených – aby se dostal do silného týmu. A v F1 záleží úspěch ze 70% na dobrém autě.
Od rodáka z velšského Ruthinu se spíše čekalo, že bude odborníkem na zemědělství. Studoval ho, ale ve 20 letech vyhrál závody sponzorované deníkem Daily Express. Zkusil se tedy soustředit na sportovní kariéru, ale neměl to tak jednoduché.
POHNUTÉ OSUDY: ‚Thea‘ Fleuryho zneužíval trenér, hokejista si pak do úst vložil pistoli |
Už při prvním ostrém formulovém závodě nižší kategorie rozbil svůj vůz. „Šasi bylo křivé jak banán a já nevěděl, co s tím, ani na koho se obrátit. Nakonec mi někdo pomohl, ale stálo mě to několik měsíců,“ líčil své začátky.
V roce 1973 mu Ron Dennis (pozdější slavný šéf McLarenu) nabídl místo ve formuli 2. O rok později čtyřiadvacetiletý Pryce vstoupil mezi elitu do formule 1 jako jezdec nového týmu Token. Jenže tradiční týmy nové stáje bojkotovaly, jak mohly, a tak Tokenu ani nebylo dovoleno startovat ve všech velkých cenách.
Tak tomu bylo i v při nejprestižnějším klání v Monaku, když byl označen za nezkušený.
Pryce ale přesto závodil – za tým Ippokampos Racing jel ve formuli 3. A vyhrál s náskokem 20,8 sekundy.
O Pryce se začalo zajímat hned pět týmů. Nakonec se rozhodl pro americkou stáj Shadow, která hledala prvního jezdce. „Ve formuli 3 mu to šlo, proto mě zaujal. Mým úkolem bylo hledat talenty a v něm jsem ho viděl. Řekl jsem tedy americkému majiteli, že je nutné ho získat,“ vyprávěl manažer stáje Shadow Alan Rees v dokumentu Lost Generation.
POHNUTÉ OSUDY: Mezi smolaři byl žokej Kuchovský jasnou jedničkou. Uměl všechno |
Z Pryce se v týmu Shadow stal miláček britského publika.
V nemistrovském Závodě šampionů v Brands Hatch porazil v tréninku i v závodě téměř kompletní pole F1. „Thomas stál pevně nohama na zemi. V tom bylo jeho kouzlo a to jsem na něm milovala. Byl to prostě příjemný člověk. Na jednu stranu velmi skromný, ale zároveň věřil v sebe sama,“ vzpomínala vdova Nella Pryceová.
Další skvělý úspěch si Pryce připsal při domácí Velké ceně Velké Británie. Jako první Velšan v historii vyhrál kvalifikaci ve formuli 1.
O jeho sebevědomí svědčí i jedna historka. „Den před začátkem kvalifikace jsme u výtahů potkali slavného Nikiho Laudu. Ten se na manžela podíval a říká: Tak co Tome, na jakém místě zítra budeš? Tom mu odpověděl, že na pole position. Druhý den hodně pršelo a Tom opravdu stál na pole position. Zajel totiž extrémně rychlé kolo, protože prostě věděl, že je dobrý,“ vyprávěla Nella Pryceová.
UPOZORNĚNÍ: Video obsahuje opravdu drastické záběry
Pryce chtěl teď i elitní Lotus, ale on se rozhodl dál věřit týmu Shadow a nabídku odmítl. Během krátké doby se z něj stal známý člověk. „On ale přitom nesnášel slávu. Když jsme šli na večeři, nikdy nechtěl, aby ho lidé poznali.“ říkal kamarád Trefor Williams.
POHNUTÉ OSUDY: Živel Anquetil. Proslavil se alkoholem, dopingem i bigamií |
Média ho v té době označila za jezdce, v jehož schopnostech je vybojovat Británii titul mistra světa. Jenže Shadow se v následujících dvou sezonách potýkal s technickými a finančními problémy a Britové v roce 1976 oslavovali jiného svého šampiona – Jamese Hunta.
Novou sezonu 1977 provázely neshody v managementu Shadow. V první závodě v Argentině odstartoval Pryce z devátého místa a byl ve vedoucí skupině až do poruchy převodovky sedm kol před koncem. Do brazilské velké ceny startoval z 12. pozice, ale ve 34. kole odstoupil z druhého místa pro poruchu motoru.
Rychlejší než Lauda
Třetí závod jel Grand Prix Jihoafrické republiky na okruhu Kyalami. Už v trénincích Pryce ukázal svoji mistrovskou dovednost – na mokré trati dělal doslova zázraky.
Ve středu zajel na deštěm zmáčeném okruhu nejlepší čas, byl o více než sekundu rychlejší než pozdější mistr světa Lauda! Ve čtvrtek se ale vinou slabého motoru, který „by ani nestáhl škraloup z pudinku“, jak to Pryce popsal, p ropadl na patnácté startovní místo.
POHNUTÉ OSUDY: Před kulkami dal přednost žralokům, žaláři a mučení běžec neunikl |
Sobota znamená závod. A také tragédii.
Trefor Williams, Pryceův kamarád z dětství, dal v televizi přednost sledování ragby. Vždyť hrál velšský národní tým! Kdyby tu s ním Tom seděl na pohovce, díval by se přece také. Televizní přenos byl však najednou přerušen. „Moderátor oznámil, že Tom je mrtvý. Byla to pro mě zničující rána. Požádali mě, abych na pohřbu nesl rakev. Musel jsem to však odmítnout, bylo to pro mě příliš emocionální,“ popisoval v deníku Daily Mirror.
Nella Pryceová seděla přímo na tribuně v JAR. „V dalším kole najednou kolem mě Tom neprojel. Viděla jsem také, že už nefiguruje v pořadí. Manažer Alan Rees mi pak řekl, že měl Tom nehodu. Ptala jsem se ho, kde je, a říkala, ať mě za ním hned vezme. Odpověděl mi, že nemůže. Trvala jsem na tom, protože jsem věděla, že pokud je Tom zraněný, bude chtít, abych byla u něj. Odvětil, že nemůže. Tom se zabil.“ ̈
Na okruhu Kyalami došlo k souhře několika nešťastných událostí. Ve 20. kole se shadow Pryceova týmového kolegy Renza Zorziho zastavil kvůli zlomenému přívodu paliva. Zorzi vylezl z vozu, vtom však začal motor lehce hořet. Jezdec se tedy vrátil k formuli a plamínky zdolal zabudovaným hasicím systémem.
Zorziho monopost stál kousek za vrcholem malého kopce, a proto šlo přijíždějící formule spatřit až na poslední chvíli. Přesto se dva jihoafričtí maršálové rozhodli trať přeběhnout a pomoci s případným dalším požárem Zorziho vozu. Bohužel nepožádali vedení závodu o povolení, což bylo jejich povinností před vstupem do dráhy vozům jedoucím třísetkilometrovou rychlostí.
Když oba maršálové vyběhli na asfalt, objevila se na horizontu čtveřice závodících monopostů. Hans-Joachim Stuck, Jacques Laffite, Gunnar Nilsson ani Pryce neměli tušení, co se před nimi děje. „Když jsme se dostali na vrchol, náhle jsem očima zachytil toho maršála běžícího přes trať po mé pravici, jak nese hasicí přístroj. Hodně jsem zariskoval a nevím, jak jsem z toho vyvázl. Neměl jsem žádný čas, reagoval jsem zcela instinktivně,“ líčil Stuck. Pryce se ho zrovna snažil předjet, když před sebou spatřil dvojici mužů. Strhl volant a prvního maršála minul doslova o milimetry.
Frederik Jansen van Vuuren, nesoucí 18 kg těžký hasicí přístroj, byl však pomalejší. Televizní kamery zachytily okamžik, kdy se jeho tělo roztočilo ve vzduchu jak hadrová panenka. Devatenáctiletý mladík neměl šanci střet v rychlosti 270 km/h přežít, Shadow jeho tělo roztrhl.
POHNUTÉ OSUDY: Málo pravděpodobná smrt. Mladíka Špačka zabila jeho motorka |
Šéfové závodu si museli později pozvat všechny maršály a až vylučovací metodou určit, komu vlastně znetvořené tělo patří.
Těžký hasičák vylétl Van Vuurenovi z ruky a zasáhl Pryce do hlavy. Velšan musel zemřít okamžitě, kvůli obrovské síle nárazu mu řemínek helmy téměř oddělil hlavu od těla. Monopost pak ještě svévolně pokračoval 1500 metrů, než narazil do bariéry. „Můj otec mi řekl, abych nebyla na toho mladého maršála naštvaná. Jeho rodina také truchlí, rodiče ztratili syna. Zlobila jsem se, ale tohle mě zasáhlo,“ přiznala Nella Pryceová.
Jejího manžela dodnes připomíná Cena Toma Pryce, která je každoročně udělována Velšanům, kteří významně přispěli k rozvoji motorismu či dopravy.
I Palettiho mohl zabít hasičákJe neděle, 13 .červen 1982. Ten den panuje v Montrealu hezké počasí. Desítky tisíc lidí z okolí se proto těší na závod formule 1. A těší se i jezdci. Vždyť třeba pro třiadvacetiletého Itala Riccarda Palettiho jde o teprve druhou Grand prix F1 v životě. Mnoho lidí bere závod také jako příležitost k uctění památky místního hrdiny. Kanaďan Gilles Villeneuve se zabil při nehodě na okruhu Zolder v Belgii jen pět týdnů předtím. A už je tu start. Rozsvěcí se červená světla a svítí neobvykle dlouho. Didier Pironi, stojící na první místě, signalizuje, že mu zhasl motor jeho ferrari. Šéfové závodu to však neregistrují. Semafory se přepínají na zelenou a jezdci vyráží. Pironi však stojí v cestě, a tak se mu všichni snaží zběsile vyhnout. Raul Boesel přesto o stojící ferrari škrtá a jeho monopost se roztáčí do cesty vozům Eliseoa Salazara a Jochena Masse. V nastalém zmatku naráží Palettiho monopost Osella plnou silou do zadní části Pironiho vozu. Do Oselly navíc vráží další auto, tentokrát Geoffa Leese. Závod je okamžitě zastaven. Palettiho vůz stojí u pravého okraje vozovky v místech, kde předtím byl Pironi. Ten sám, nezraněn, je u Itala jako první. Dva osobní vozy se záchranáři jsou na místě během pouhých 16 sekund po nárazu. K monopostu přiskakuje Sid Watkins, nedávno jmenovaný šéflékař F1. Nadzvedá hledí Palettiho přilby a zjišťuje, že je pilot v bezvědomí. Druhý lékař mezitím rukama ukazuje směrem k boxům kříž: znamení, že je to vážné a je potřeba sanitka. Než stačí Watkins a spol. udělat cokoliv dalšího, propuká inferno. Osella se vzněcuje, vytékající palivo z plné nádrže bleskově zapaluje i zemi okolo vozu. Lékaři i maršálové vytahují hasicí přístroje a snaží se dostat plameny pod kontrolu. Děsivou scénu sleduje na tribuně i Palettiho matka, která za ním přiletěla, aby o dva dny později mohli oslavit jeho čtyřiadvacáté narozeniny. Je zapotřebí mnoha hasicích přístrojů, než se podaří oheň zvládnout. Pak si profesor Watkins sundává rukavice a do Palettiho úst strká trubici na umělé dýchání. Během pár chvil se však roztečou podrážky Watkinsových bot a on sám utrpí popáleniny. Díky úsilí maršálů a ochrannému oděvu je naopak Paletti následkům ohně uchráněn. V bezvědomí je však nadále uvězněn v rozbitém kokpitu. Záchranáři musí být nesmírně opatrní, stačí jedna jiskra a oheň může začít plát znovu. Trvá tak téměř 25 minut, než je Paletti vyproštěn. Vrtulník jej odváží do montrealské nemocnice Royal Victoria, kde však brzy poté umírá. Jako příčina smrti se uvádí kombinace zranění po nárazu a otravy z chemikálií používaných v pěnových hasicích přístrojích. Palettiho smrt byla na překvapivě dlouhou dobu ve formuli 1 poslední. Bezpečnostní vylepšení zavedená Sidem Watkinsem udržela po 12 let šampionát v relativním klidu – než přišel černý víkend v Imolě 1994 s nehodami Rolanda Ratzenbergera a Ayrtona Senny... Pironi, kvůli jehož stojícímu autu všechno vzniklo, přežil Palettiho jen o pět let. Dva měsíce po montrealské tragédii se zranil při Velké ceně Německa tak těžce, že mu hrozila amputace obou nohou. Nakonec se mu stala osudnou až nehoda závodního vodního člunu v roce 1987... |
