Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Slavný fotbalový trenér Kolský našel smrt pod ledem

Lidé

  7:32
PRAHA - Strašně nerad plaval. Nebo to spíš neuměl. Proto bylo s podivem, že si na plzeňských Borech zkrátil cestu přes zamrzlou přehradu. Právě tam, pod ledovým příkrovem, našel slavný fotbalista a trenér smrt.

Karel Kolský foto: Lidovky.cz

Fotbalista jako řemen. Jeden z produktů tehdy proslulé kročehlavské fotbalové líhně, který to přes SK Kladno dotáhl až do Sparty. A také do národního týmu – zúčastnil se mistrovství světa ve Francii v roce 1938, byť tam nezasáhl do hry. „Viděl jsem jej v řadě zápasů, když mě v roce 1946, to mi bylo deset, začal táta vodit na Spartu. Byl to takový typ Josefa Masopusta, i když o tom se tehdy ještě nevědělo,“ vzpomíná fotbalový historik Miloslav Jenšík.

Čepičkův trenér

Snad ještě víc ale proslul Kolský jako trenér, který v roce 1951 přijal nabídku armádního ATK Praha, později ÚDA a nakonec Dukly, aby podle sovětského vzoru vytvořil tým se stálým kádrem složený z hráčů – vojáků z povolání. Všemocný ministr obrany Alexej Čepička, Gottwaldův zeť, hodlal vydupat ze země skvělou reprezentaci socialistické armády. „Kolský věděl, že bez stálého kádru to nejde, a jal se shánět vhodné mladé fotbalisty po vlastech českých, na dlouhé roky vytvořil základ velmi dobrého mužstva,“ přibližuje Jenšík. Tým byl záhy plný hráčů, pozdějších hvězd. „Po půl roce jsem díky Kolskému, který se nebál jít i za Čepičkou, dostal hodnost a plat, což přivítala rodina. Brzy navíc přišli Masopust, Šafránek, Čadek, Pluskal, Novák a další, samí výteční hráči. Takové podmínky pro fotbalový růst bychom jinde neměli,“ vypráví Ivo Urban, do té doby hráč Slavie.

POHNUTÉ OSUDY: 50 tisíc němých hrdel sledovalo, jak Mazoch bezvládně klouže pod můstek

„Ale je pravda, že ATK vznikl rozkazem čili násilím, a to vyvolalo spoustu zlé krve,“ připomíná Urban časy, kdy příznivci tradičních klubů nemohli přijít „lampasákům“ na jméno. „V době předstíraného amatérismu ale sehrál tenhle klub velmi pozitivní roli. Jinde museli hráči předstírat několik hodin práce denně v patronátních podnicích, ale v armádě měli zajištěné podmínky jako na Západě, které prosadil Kolský. Dukla pak vytvořila základ týmu, který v Chile 1962 vybojoval slavné stříbro,“ má jasno historik Jenšík. Kolský ale z klubu odešel za ne zcela vyjasněných okolností o tři roky dříve. Po ligových triumfech z let 1953, 1956 a 1958 zamířil do Sparty. „Neobhájili jsme titul a na zimním zájezdě do Kostariky a Mexika nebyly všechny výsledky přesvědčivé,“ říká Rudolf Kocek, tehdejší předseda klubu, byť Dukla tenkrát za mořem porazila slavný brazilský FC Santos 4:3.

Zpátky na Spartu

„Táta si při své tvrdohlavosti nechtěl nechat do práce mluvit, k čemuž činovníci v armádě mívali tendenci. Chtěl být nezávislý, proto nikdy nepřijal nabídku, aby se stal vojákem z povolání, a ten tlak byl někdy velký,“ připomíná Kolského dcera Dana Haasová. Na Letné ho přivítali nadšeně jako ztraceného syna, patřil mezi hráčské legendy Sparty. „Pro mě Karel Kolský udělal hrozně moc,“ vzpomíná někdejší útočník Letenských a „Chilan“ Václav Mašek. „Dal mi hodně po fotbalové stránce, ale taky mě přinutil, abych studoval strojnickou fakultu. Prostě mu nešlo jen o fotbalisty, ale taky o lidi.“

POHNUTÉ OSUDY: Jan Marek, Karel Rachůnek, Josef Vašíček. Životy zhasly v letadle smrti

V listopadu 1967 postihlo rodinu Kolského, který v té době působil v Jablonci, neštěstí. Jeho žena se vracela s dětmi, čtrnáctiletou Danou a sedmnáctiletým Karlem, od své maminky z podkrkonošských Svatoňovic. U Hradce Králové dostalo auto v dešti smyk a srazilo se s autobusem. „Maminka zemřela po převozu do nemocnice, my jsme byli zle pochroumaní,“ přibližuje dcera Dana Haasová. Vdovec Kolský vychovával děti v Praze a s pomocí babičky – dokud stačila. Pak zcela sám. Při pozdějším angažmá v tehdejší Škodě Plzeň se seznámil s lékařkou Zdenou Marešovou, která se po čase stala jeho druhou ženou a Plzeň druhým domovem. „Už jsme byli velcí a Zdeničku jsme měli rádi,“ říká Haasová.

Smutný epilog

Až přišel 17. únor 1984. Karel Kolský, který v plzeňském klubu stále působil jako poradce, vyrazil na svou klasickou procházku kolem zamrzlé přehrady. Podle kamarádů si asi uvědomil, že Československo hraje na olympijských hrách v Sarajevu hokej se Švédy, neboť se na utkání těšil. Aby si zkrátil cestu domů, vydal se přes přehradu a led se pod ním prolomil. „Volání o pomoc zaslechl jeden mladík, ale když k místu doběhl, tonoucího už nespatřil. Nahlásil to na policii, a když mi ráno Zdenička volala, že Karel nepřišel domů, bylo to téměř jasné,“ s lítostí pokyvuje hlavou Zdeněk Michálek, bývalý plzeňský hráč a trenér. Voda vydala tělo až v dubnu, když ledy roztály. „Když jsme se s rodiči koupali, táta nechodil do hloubky, neuměl plavat. Říkával, že nejzranitelnější je ve vodě,“ hlesne Dana Haasová.

Autor: