Pane Hašek, jménem lidu se váš majetek zabavuje!“ prohlásil předseda MNV Úhonice. Když tříčlenná delegace komunistů odešla, statkář Hašek dlouho mlčel a pak jen hlesl: „Tak, a nemáme nic.“ Jeho žena se rozplakala.
POHNUTÉ OSUDY: Slavný fotbalový trenér Kolský našel smrt pod ledem |
Tenhle trest za odmítnutí vstupu do JZD zazněl v dubnu 1952. Haškovi byli selský rod a v obci mezi Berounem a Kladnem hospodařili od 17. století. Komunisti pro ně měli jasné označení – kulaci. „Kulak – to byl vesnický boháč. Ale my žádní boháči nebyli. Aby mohl otec po válce postavit nové chlévy, vzal si úvěr. To ovšem komunisty nezajímalo,“ vypravuje dnes Jindřich Hašek mladší, ročník 1934. Tehdy mu bylo osmnáct.
Však už brzy domlátíte!
Všechno začalo už v létě 1951. Haškovi mlátili obilí, ale co chvíli mlátička zmlkla, nešla elektřina. V obci se šuškalo, že ji vypíná místní elektrikář a komunista. Pan Hašek se za ním vydal. „Co to vyvádíš? Vždyť nemůžeme vymlátit!“ – „Však už brzy domlátíte navždy. S kulaky zatočíme!“ smál se elektrikář. Sedlák ho popadl pod krkem a vynadal mu. Druhý den přijeli tři esenbáci a Haška sebrali. Po vesnici se rozkřiklo, že je v Praze ve vazbě.
Domů se vrátil po čtvrt roce. „Někdo cizí vešel do dvora. Že je to táta, jsme poznali, až když řekl ahoj. Zhubl 12 kilo. Dostal nakládačku. Být tam další měsíc, prý by zhebnul,“ vzpomíná Hašek mladší, tehdy student Vyšší zemědělské školy v Poděbradech. Z té ho komunisti záhy vyhodili a poslali na roční brigádu v pohraničí. Dostal se do osady Studnice na slezsko-polské hranici. V Osoblažském výběžku žili po staletí Němci. Když museli po válce odejít, režim na pole ležící ladem nahnal děti kulaků a vytvořil tu podle sovětského vzoru něco jako kolchozy. „Ve Studnici nás bylo 31,“ vypráví pan Hašek. Ve zdevastovaném domě byla v kuchyň, kde si sami vařili, jídelna, umývárna a dva záchody, v patře společná cimra plná myší.
POHNUTÉ OSUDY: Filosofii učil v bytech. Chartistu Patočku zabil policejní výslech |
Byli tu jako v lágru. Ředitelství státních statků k nim dalo i vychovatele, po práci jim četl z Rudého práva. „Ale brali jsme to s humorem, to nás stmelovalo. Když nám statek koupil rádio, hned jsme ladili Svobodnou Evropu a Radio Luxembourg.“ Za celodenní práci dostávali pár korun a jídlo. Domů mohli jet jednou za půl roku. A po roce nechtěli šéfové statku ani slyšet o tom, že brigáda končí, jak měli mladíci slíbeno. „Trochu jsme se báli utéct, kromě toho tu byla bezvadná parta, v níž jsme si zvykli. Než jsme si tohle všechno vyjasnili, byl konec roku 1953. Stalin i Gottwald po smrti. A začalo se utíkat. Já byl mezi prvními. Za tmy jsem vstal, popadl kufr a běžel na vlak. Postupně tak odešli všichni,“ popisuje pan Hašek.
Rok práce v těžkých podmínkách z nich udělal kamarády, a tak si hned další rok dali ve Studnici sraz. Další setkání svolali za deset let. A pak vyšel Švandrlíkův román a jim bylo hned jasné, že oni jsou – zelení baroni.
Po návratu domů musel Jindřich Hašek nastoupit do úhonického JZD. Dělal kočího a jezdil s koňmi, kteří dříve patřili jeho otci. Haškovi dál bydleli ve svém statku, ale kromě obytné části domu a zahrady jim tu nic nepatřilo. Na kdysi udržovaném dvoře vládl nepořádek.
Z huti zpátky na grunt
Aby mohl pracovat třeba v průmyslu, musel mít Hašek souhlas družstva. Nakonec mu pomohl jistý pan Jansa, komunista. Ten viděl, jak kolektivizace rodinu postihla, proto Jindřichovi na okrese opatřil všemocné razítko.
POHNUTÉ OSUDY: Koně ovládal, opilého řidiče ale dostihový šampion Smolík přecenil |
Hašek začal jako přidavač u zedníků, povýšil na kopáče kanalizace a dotáhl to až na pomocného dělníka v podniku Konstruktiva při stavbě nové kladenské huti Koněv. „Celé dny jsem vynášel z vagonů pytle cementu. Otec nastoupil do sousedních válcoven, o polední pauze chodil za mnou, spolu jsme obědvali z kastrůlků.“
V Konstruktivě se stal Hašek lešenářem. Potom se vyučil tesařem. Když se v listopadu 1989 zvonilo klíči, hned tušil, že by brzy mohl sedlačit. S vervou se pustil do vyřizování restitucí a v osmapadesáti odešel do předčasného důchodu. „Dožil jsem se vrácení toho, co nám komunisti ukradli, zase jsem hospodařil. Jako táta, děda a pradědeček. Už jsem ráno nemusel spěchat na autobus a jet někam na stavbu. Pracoval jsem podle svého a hlavně – na svém gruntu. Byly to slavnostní, ale i lehce tísnivé pocity.“
