Zmizet ze světa měla celá rodina už před drahnými roky. V roce 1942 se to zdálo jako dobrý nápad nacistům, a vyvezli je proto do Osvětimi. Zvláštní na jejich osudu bylo, že se přitom „neprovinili“ původem. Nebyli židovské krve – jejich „smrtelný hřích“ spočíval v nepatetickém vlastenectví a pevném odhodlání čelit zlu.
Milan děsivou potopu přežil s cejchem číslo 135 362 na předloktí. A přiléhavě pro něj platila známá sentence, že zkušenost není to, co člověka potká, ale co člověk s tím, co ho potkalo, udělá. V osvětimském nemocničním bloku zažil hromadné umírání i účinnou pomoc a to vše jej přivedlo k rozhodnutí stát se lékařem.
POHNUTÉ OSUDY: Hádky o dceru vyústily v tragédii. Olympijský boxer Plachetka zabil matku své partnerky |
Moravský Podivín. Na rohu ulic stojí neokázalá vilka se zahradou a ovocnými stromky. Domov rodiny Zapletalových. Otec Pavel, absolvent vídeňské techniky, inženýr zeměměřič. Rezervovaný muž s bradkou, abstinent a nekuřák, který si v Podivíně ve 20. letech otevřel vlastní stavební kancelář zaměřenou na regulaci toků. Maminka Augusta, učitelka, společenská a veselá, která s narozením tří synů a dcery přestala učit a plně se jim věnovala.
Po vzoru otce se celá rodina přihlásila do Sokola – cvičí, sportují, hrají volejbal, jezdí na výlety a na slety. Odebírají Lidové noviny, Peroutkovu Přítomnost a ilustrovaný časopis Sokolské obce Jas.
Smutek v hnízdě sokolím
V roce 1929 rodinu potkává první rána – na spálu umírá sedmiletá Věruška. Její devítiletý bratr Libor, přezdívaný Borek, si zapíše do deníku: „Smutek v hnízdě sokolím. Do pečlivě stavěného a ostražitě chráněného hnízda sokolího uhodila blesku krutější rána. V hnízdečku oplakávají tři káňata bratříčci s párem ostražitých sokolů-rodičů jedinou svoji sestřičku a dcerušku, která už dolétala.“
Bratři káňata se ve 30. letech pomalu rozlétli do světa – Libor a Lumír začali studovat gymnázium v Břeclavi. Ten druhý psal i publikoval básně, líbil se dívkám a ony jemu, dovedl uvažovat prakticky. Libor, hubený obrýlený intelektuál, byl rezervovanější, rozvážný a hloubavý. Ve svém studentském deníku uvažuje: „Chci se stát člověkem, který se chová slušně a jde svou vlastní cestou. Člověkem, který o sobě vůbec nemluví, ale když přijde k věci, ukáže, co dovede.“
Začerňování učebnic
Jako by tím vystihl nejen svoje příští usilování, ale přesně charakterizoval i bratra Milana, který po vzoru svých starších sourozenců začal studovat břeclavský gymnaziální ústav. Setrval v něm však jen krátce. V pomnichovském záboru pohraničí byla Břeclav připojena k velkoněmecké říši a gymnázium se stěhovalo do Hodonína.
Právě tam zažívá student Milan okupaci: „Čekáme v autobusu, než přejede německá vojenská kolona. Temný den, sevřené hrdlo. Na křižovatce míjím prodejnu a bufet firmy Jebavý – kostelecké uzeniny. Je narvaná německými vojáky, přežvykující ústa, jedí a jedí, až jim kůtkama teče. V Hodoníně vyryl někdo do výkladní skříně nápis: „My sereme na feniky, Eda (Beneš) jede z Ameriky.“
Ze tří bratrů Zapletalových nejdříve maturuje Libor, Lumír o rok později. Libor ještě stihl začít studovat v Brně na vysokém učení technickém, Lumír šel rovnou pracovat do Zlína k pásu a následně se protlačil do redakce baťovských novin. Gymnazista Milan musí v té době začerňovat ve škole tuší v učebnicích dějepisu a češtiny celé odstavce, které prý ohrožují národní loajalitu k Říši – zmínky o Masarykovi, Čapkovi, židovských literátech.
Léto 1929 – zleva stojí Lumír, zprava Libor. Uprostřed sedí Milan s kamarádkou Boženkou.
Následný spád událostí je závratný. Počátkem února 1940 se podařilo Liboru Zapletalovi uprchnout se skupinou kamarádů z okupované vlasti, jižní cestou se dostal do československé zahraniční armády ve Francii a následně se ve Velké Británii dobrovolně přihlásil k parašutistům, aby mohl plnit speciální úkoly v okupované vlasti.
Byl vybrán a zařazen do tříčlenné paraskupiny Bivouac (s Františkem Pospíšilem a Jindřichem Čoupkem), která měla za úkol provést diverzi v brněnské teplárně a na železničním mostě v Přerově. Členové Bivouaku byli vysazeni v noci z 28. na 29. dubna do protektorátu, ale po několika dnech byl Libor Zapletal na základě udání malenovického občana Chvátala zatčen po přestřelce ve Zlíně českou policií a předán brněnskému gestapu.
Jak při svých bádáních zjistil archivář a autor chystané knihy o paraskupině Bivouac Vojtěch Šustek, Libor na gestapu vzdoroval dlouho, prozradil pouze informace, které nebyly zásadní povahy, leccos zamlčel.
Gestapo se však z jiného zdroje dozvědělo, kde se skrývá třetí ze skupiny, a Čoupka zatklo. Oba zdrcení parašutisté jsou pak překvapeni, kolik informací gestapáci mají. Hraje se o život. Ztýraný parašutista Zapletal se tehdy rozhodl k velmi riskantní, ale jediné možnosti – naoko souhlasil s prací konfidenta gestapa, ale při nejbližší příležitosti hodlal uprchnout do ilegality a pokusit se dostat zpátky do Anglie.
Zapletal dostal za úkol, aby u rodin dalších parašutistů pátral po svých druzích. Nikoho však neudal a gestapu vytrvale tvrdil, že zatím na kamarády nenarazil. Jeho přešlapování v gestapácké kleci trvalo necelý týden.
POHNUTÉ OSUDY: Emanuel Zima, domovník v Budapešťi, který zachránil Židy |
Pak nastal osudný 8. květen. Po deváté hodině večer někdo klepe u Zapletalů v Podivíně na okno. Rozespalý Milan mžourá přes sklo do tmy, překvapeně otevírá a ptá se: „Borku, jsi to ty? Co tady proboha děláš?“ Po chvíli parašutista líčí v kuchyni celé rodině svoji anabázi a trápení, do kterého se dostal.
Otec mu jasně odpoví: „Spolupráce s gestapem nepřipadá v úvahu. Ani za cenu toho, že mě zavřou. Pomůžeme ti!“ Je stále ještě před atentátem na říšského protektora Heydricha a míru nacistické zvrhlosti si nikdo, ani v Podivíně, nedovede představit. Celá rodina pomáhá Borkovi, jak se dá. Do akce je zapojen také Milan. I díky němu se Liborovi nakonec podařilo gestapu uprchnout, skrýval se nejdříve v hostýnských lesích a pod jiným jménem se pokusil dostat do neutrálního Švýcarska.
Msta brněnského gestapa za ztracenou „štiku“ na sebe nenechala dlouho čekat – brzy zatýkají manžele Zapletalovy i jejich syna Lumíra. A z Brna je deportují do Osvětimi. Milan je prozatím ponechán na svobodě a sledován pro případ, že by se s ním spojil Libor. Ten je však po třech měsících zatčen na německo-švýcarské hranici, vězněn a oběšen v Mauthausenu.
Kufr s pozůstalostí
Maturant Milan, který sám žije v Podivíně, v lednu 1943 obdrží z velitelství KL Auschwitz velký černý kufr s průvodním dopisem, že se jedná o pozůstalost po otci, který zemřel. Z kufru vytáhl téměř nový tvídový oblek, který ale otci nepatřil. Všímá si toho, že nohavice luxusního obleku jsou postříkané řídkým světlým blátem. Patrně blátem z rampy v Birkenau.
Za čtrnáct dní mu přijde další zpráva, že zemřela také maminka, a lístek od bratra Lumíra z Auschwitzu s adresou: block 21a! To číslo si zapamatoval. Rozhodlo o jeho přežití. Do Osvětimi byl jako poslední člen rodiny deportován 4. srpna 1943.
Rok 2011: v kalužích se odrážejí cihly lágrových budov a mezi nimi pomalu kráčí bezmála devadesátiletý, vzpřímený pan Zapletal. Procházím s ním a skupinou přátel osvětimským táborem. Dotýkáme se tohoto místa skrze očitého svědka. Mezi bloky stál své první osvětimské odpoledne a teď, po letech, ukazuje na barák za námi a hlasem křaplavým jak struhadlo popisuje.
„Tehdy, po deportaci, jsem se otočil a vidím, že stojíme před barákem s číslem 21, které jsem znal z bratrova lístku, a tak jsem se zeptal vězně, který tam zrovna šel, zdali nezná Lumíra Zapletala. Pokýval hlavou. Lumír za chvilku přišel a špitl mi, abych se hlásil k lékařské prohlídce s předstíraným zánětem slepého střeva a že budu přijat na jejich nemocniční blok 21. Bylo štěstí, že Lumír mi v Auschwitzu hned v úvodu takto pomohl. Pracoval jsem pak na bloku 21 jako kalfaktor. I díky tomu jsem přežil.“
POHNUTÉ OSUDY: Jaroslav Hellebrand. Mistra vesel zradil padák |
Vstoupili jsme do bloku 21a, kde je dnes nizozemská expozice. Ve spodní velké místnosti se náhle zastavujeme. Pan Zapletal si dřepne ke kachlovým kamnům v jakémsi údivu: „Podívejte, ty tady zůstaly! V nich jsem pálil papírové obvazy prosáklé hnisem a krví, které nechtěly hořet.“ Otevře zrezlá dvířka. Z nich vypadne hromada prázdných obalů do snickers.
Milan Zapletal se konce války dočkal v Buchenwaldu. Vlakem se vrátil domů do Podivína, kde našel vyrabovaný rodný dům. Vzpomínal na rodiče. V garáži, v kupce smetí, našel jako zázrakem Liborův školní deník a několik rodinných fotek. Sousedka paní Švestková mu přinesla oblek se slovy: „To je po Oldovi Eisingerovi, nechal si to u mě, než je vezli do Terezína, už se nevrátil... To ti bude, jen v pase si to musíš stáhnout páskem, jsi hubenej jak tyčka.“
Za měsíc se do Podivína vrátil bratr Lumír, který pomáhal Američanům vyhledávat esesáky z tábora Dora, odkud se mu podařilo uprchnout. Z Anglie přišel přes Prahu balíček s Liborovými věcmi, které tam zanechal. Vojenská knížka, poslední vůle, medaile Za chrabrost. Někteří ze sousedů pomáhají, jiní si uplivnou. Hlavně místní komunisté, kteří prohlásili, že v Milanu Zapletalovi „strana a dělnická třída nemůže mít vůbec jistotu“. Přesto mu před únorem 1948 i po něm několikrát nabízejí vstup do KSČ a s tím spojené výhody a kariérní postup.
Zbytečné to nebylo
Zapletal dokázal odmítnout a později to lakonicky komentoval: „Vidíte, a nic se mi nestalo. Spíš mi vadilo, že dost lidí, hned po válce i v poslední době, mi přímo říkalo, že celá ta tragická historie naší rodiny byla vlastně zbytečná, byli obětovanými životy pro nic a že bylo lepší z toho celého vyplachtit jako mnoho jiných. A že po válce přišlo něco podobného na čtyřicet let, tedy že to celé nestálo za to. Já to vidím jinak. Zbytečné to nebylo a mělo to svůj hluboký smysl.“
S osvětimskou zkušeností se Milan rozhodl pro studium medicíny. Snažil se od války co nejrychleji odpoutat. Stal se z něj výborný chirurg, oženil se, narodili se mu dva synové (z obou jsou dnes také lékaři) a lékařskou praxi skončil prakticky teprve před několika lety.
V roce 2001 zemřel jeho bratr Lumír, taktéž lékař, se kterým se ve vzpomínkách propadali ke společnému dětství. Vzácná přátelská blízkost pana doktora Zapletala mi bude chybět. Stal se v poslední dekádě nejen důležitým pamětníkem a svědkem, vyhledávaným dokumentaristy a historiky, ale hlavně byl pro řadu lidí,i o několik generací mladších, přirozenou mravní autoritou a oporou, pevně stojící v dnešní tekutě bezbřehé společnosti. Patřila k němu mužnost, vzdělanost i jasné slovo.
Nebe v Auschwitzu
A také dobrá paměť. Několik týdnů po naší cestě do Osvětimi mi od něj přišel lístek: „... asi jsem vám tam neodpověděl úplně na otázku, zda bylo v Auschwitzu nebe. Tedy: jedno nebe v Auschwitzu bylo. Někdy modré, někdy šedivé a deštivé, ale vždycky ušpiněné, páchnoucím kouřem z krematorií. Ptáci tam nelétali. Ale ten skřivan, co zpíval cestou na nádraží během transportu do Buchenwaldu, byl skutečný.
Druhé nebe měl každý sám v sobě, přinesl si je do tábora s sebou. Byla v něm naděje, nejkřehčí a nejzranitelnější z milostí; bylo nutné ji stále udržovat při životě. Víra však byla to nejsilnější, co pomáhalo a pomohlo přežít s čistým svědomím. Byli i takoví, kteří o tom nevěděli. Ovšem i takoví, kteří v sobě nosili peklo. Ale vy jste se ptal na nebe.“
