V šoku byli všichni. O to víc, že Robert Enke svůj život ukončil sám. On, výborný brankář, kterého všichni obdivovali a i přes jeho věk mu prorokovali další báječné roky mezi tyčemi.Vždyť v národním týmu vystřídal o sedm let staršího Jense Lehmanna, vždyť měl po osmi startech v reprezentaci skvěle našlápnuto k tomu, aby za rok na šampionátu v Jižní Africe 2010 hájil branku německého týmu. Tam měl po boku Kloseho, Schweinsteigera a dalších obhajovat bronzové medaile ze šampionátu v roce 2006. Jenže k tomu už nedošlo, německý tým pak dosáhl na druhý bronz v řadě bez Enkeho.
Robert Enke v datech.
Bylo úterý 10. listopadu 2009, když Martin Kind, prezident Hannoveru, zavolal agentuře DPA. „Dnes v půl osmé večer mi oznámila policie, že Robert Enke je mrtvý. Je to velmi smutné. V životě můžete počítat s čímkoli, ale ne se smrtí tak mladého člověka. Vůbec nevím, co se stalo, ale jsem si jistý, že to nemělo nic společného s fotbalem,“ řekl.
Vyhledal mě už v roce 2003, řekl lékař
Další střípky během několika desítek minut doplňovaly mozaiku chmurných barev. „Můžu potvrdit, že šlo o sebevraždu. Robert si vzal život nedaleko svého domu před šestou hodinou večer,“ uvedl gólmanův přítel a poradce Jörg Neblung.
Enke se rozhodl tímto radikálním způsobem řešit svoje dlouholeté problémy s depresemi, za což se manželce i dceři omluvil. Právě to prý stálo v dopise na rozloučenou. O depresích o den později hovořil lékař Valentin Markser, který brankáři poskytoval psychiatrickou péči.
POHNUTÉ OSUDY: Slovenský fotbalista Dubovský to dotáhl do Realu. Pak zemřel na dovolené |
„V roce 2003, v době jeho působení v Barceloně, mě vyhledal poprvé. Před šesti týdny přišel opět, protože nejméně od léta se znovu utápěl v krizi,“ pravil Markser, ale dodal, že nic nenasvědčovalo tomu, že by byl Enke odhodlán k sebevraždě. Ne všichni ale smýšleli stejně.
„Když to na něj padlo, prožíval těžké chvíle a také pro nás to nebylo lehké období. Chyběla mu chuť do života a víra, že se z toho dostane,“ popisovala Enkeho bezvýchodné stavy manželka Teresa, za svobodna Reimová, bývalá moderní pětibojařka.
„Mysleli jsme, že společnými silami všechno zvládneme, ale nedokázali jsme to,“ dodala se slzami v očích. O tom, že si Enke vzal život, se spekulovalo od první chvíle. Nasvědčovala tomu i skutečnost, že zaparkoval svůj odemknutý vůz pouhých deset metrů od železniční trati, po které pak ušel několik stovek metrů, než jej srazil regionální vlak jedoucí z Brém.
O tři roky dříve Enkeovi přišli o dvouletou dcerku Laru, která zemřela na vrozenou srdeční vadu. V květnu 2009 adoptovali holčičku jménem Leila, společně žili na malé farmě v Empede v blízkosti Neustadtu am Rübenberge. Podle vdovy měl její muž strach, že pokud fakta o jeho nemoci vyjdou najevo, ztratí další dítě.
Kdo byl Robert Enke? Narodil se 24. srpna 1977 v Jeně, na druhé straně železné opony. Byl nejmladší ze tří dětí, které vychovávali manželé Dirk a Gisela Enkeovi. Fotbal začal hrát v místním klubu Carl Zeiss, kde v sedmnácti, už po sjednocení Německa, podepsal profesionální smlouvu. Na podzim 1995 si odbyl debut v brance A-týmu ve druhé bundeslize, shodou okolností to bylo proti Hannoveru 96.
Ponížení v dresu Barcelony
O mladém gólmanovi, který předtím zářil v brance reprezentace do 15 let a v roce 1993 vychytal na Wembley bezbrankovou remízu s Anglií, už dlouho věděli v bundesligové Borussii Mönchengladbach. Po přestupu v létě 1996 první dvě sezony strávil v týmu do 23 let, ve třetí už ale odchytal 32 utkání za první mužstvo a hned se stěhoval znovu.
V Benfice Lisabon, kam si jej v roce 1999 vytáhl jeho krajan, slavný bývalý reprezentant Jupp Heynckes, se z něho brzy stal kapitán mužstva a miláček publika. Po třech letech ale tato Enkeho mise skončila finančními problémy klubu, zájem měly Arsenal a Manchester United, ovšem i Barcelona.
POHNUTÉ OSUDY: Vlastence a ekologa Dejmala nezlomil ani komunistický kriminál |
Kdo by odmítl? Smlouvu podepsal opět na tři roky, ale nebylo to nejšťastnější angažmá. Dlouho byl náhradníkem a neveselý byl i jeho debut, pohárové utkání proti třetiligové Noveldě v roce 2003. „Mohl jen ztratit,“ napsal německý spisovatel Ronald Reng v knize Příliš krátký život: Tragédie Roberta Enkeho.
„Kdyby všechno běželo podle plánu, Bar- ça by vyhrála 3:0 a nikdo by brankáře nezmínil. Jenže Enke byl natolik paralyzovaný strachem, že prohra 2:3 nesla i jeho podpis. Zkušený Frank de Boer na něj řval, Enke stál mlčky celý bledý, pohled v zemi. To ponížení a následující pochybnosti o sobě samém musely být velmi bolestivé. Už tam mohl podlehnout klinické depresi, která člověku nedovolí ani vstát z postele...“
Následovala hostování ve Fenerbahçe (jeden zápas, po prohře 0:3 jej vlastní fanoušci vypískali a klub vrátil) a v druholigovém Tenerife (sedm utkání), až po něm v červnu 2004 sáhl Hannover 96.
Otec: Velkou roli hrál strach
Tam jeho kariéra znovu ožila – za čas mu navlékli kapitánskou pásku, oblékl reprezentační dres. Za Hannover nastoupil ve 164 zápasech bundesligy, stal se symbolem klubu a spekulovalo se o jeho přestupu do Bayernu Mnichov. Poslední zápas odchytal 8. listopadu 2009, dva dny před smrtí. Dohady o jeho chorobě však neutichly.
POHNUTÉ OSUDY: Atlet Otec Jandera na sklonku války přežil pochod smrti |
„Myslím, že nešlo o vrozenou dispozici, nemoc se rozvinula díky životním okolnostem,“ uvedl pro Bild jeho otec, promovaný psychoterapeut z Jeny. Vyjádřil přesvědčení, že jeho syn měl strach už dřív, ne až v roce 2003, kdy po krachu v Barceloně a Fenerbahçe byl na dně.
„V mládí jej považovali za velký talent. Chytal za starší kategorie a už tehdy docházelo ke krizím. Měl strach, že těm starším nebude stačit, ocitl se v pasti svých vlastních nároků. A když jsem jej mnohem později vyzýval k léčení v nemocnici, pokaždé mi řekl – to ne, to by byl konec s fotbalem, a já nic jiného neumím...“
Svoje deprese zapřel i reprezentačnímu psychologovi. „Až dovolíme, aby sportovci přiznali svou slabost, mohli bychom v budoucnu zabránit podobným tragédiím,“ napsal ve své knize Ronald Reng.
