Právě tato jeho zbraň se mu stala osudnou – do cyklistického nebe jej poslal kamion, který mu vjel do cesty.
Ještě nebyl ani cyklistickým panošem, a už udivoval odvahou. Jako téměř každý kluk doma v obci Spy nedaleko Dobrušky jezdil na kole. Do okolních kopců se mu dvakrát nechtělo, ale nějak se nahoru vždycky vyškrabal – hlavně proto, aby se pak mohl
POHNUTÉ OSUDY: Talentovaná gymnastka Dana Gräfová zemřela matce v náručí |
závratnou rychlostí řítit dolů, zatáčka nezatáčka. A už tehdy miloval sázky – jednu z nich vyhrál, když sjel na kole po prodloužené střeše místní požární zbrojnice. Bylo rozhodnuto – otec, aby zajistil odborný dohled, jej nasměroval do cyklistického oddílu v Dobrušce.
Jako dorostence jej zaregistroval Jan Smolík, který v roce 1964 coby druhý československý jezdec po Janu Veselém vyhrál Závod míru. Což, když se odečte politický balast, byl sportovní vavřín jako hrom.
Miláček národa zůstal v šoku
„Vyhrát před špičkami z tehdejšího Sovětského svazu, NDR, Polska a dalších zemí, to se tehdy bralo málem jako vítězství na mistrovství světa,“ popisoval v roce 2012 Karel Vávra, někdejší reprezentant a později jeden z brněnských trenérů.
„Jako Hradečák jsem si ho nemohl nevšimnout,“ vzpomíná Smolík. „Začalo se povídat, že z něj může vyrůst další vítěz Závodu míru, tak jsem se na něj šel podívat.Jeho odvaha ve sjezdech mě šokovala, ani mezi dospělými cyklisty jsem neznal závodníka, který by tak nebojácně a bravurně zvládal sebeostřejší zatáčky. A v osmnácti vyhrál dorostenecké mistrovství republiky. Bylo jasné, že až půjde na vojnu, bude to k nám do Dukly Brno.“
POHNUTÉ OSUDY: První tragédie českého hokeje. Nejrychlejšího bruslaře zabil náraz do mantinelu |
V roce 1968, krátce po okupaci, nastoupil do Dukly také slovenský cyklista Dušan Zeman. „Mrkva, protože jinak Vlastovi nikdo z nás neřekl, byl výborný kluk. Vysoký blonďák, nikdy nezkazil žádnou legraci. Všichni jsme ho měli rádi, byl všemi oblíbený,“ dodává někdejší závodník, který později, při
Moravcově triumfu v Závodě míru, sehrál nikoli nepodstatnou roli. Skvělý spurter, výborný technik, který se nebojí a v náročných sjezdech přivádí soupeře k šílenství. Takový byl Moravec. „Do velkých kopců mu to tolik nešlo, ale všechno doháněl právě ve sjezdech. Někdy předváděl až kaskadérské kousky,“ připomíná Smolík.
Moravcovy přednosti zaregistroval i reprezentační trenér, Slovák Kamil Haťapka, a v roce 1970 jej zařadil do družstva pro závod Kolem Mexika.
POHNUTÉ OSUDY: Polárník Josef Svoboda křepčil i s Eskymáky |
„Byli jsme tam na pozvání a vůbec poprvé, kopce tam byly obrovské. V etapě do Vera Cruz v posledním hodně těžkém kopci Vlasta odpadl. Trápil se a sípal – nemůžu, nemůžu! Utíkal jsem vedle něho a povzbuzoval ho, že stačí, když dojede,“ líčí legendární cyklistický mág, který v minulých dnech oslavil 80. narozeniny.
Haťapka pak znovu usedl do mechanického vozu, dorazil do cíle a nestačil žasnout „Vlasta se tam projížděl na kole s obrovským sombrerem na hlavě a rozdával úsměvy na všechny strany. Představte si, že on tu několikaminutovou ztrátu ve sjezdu smazal, a ještě vyhrál!“ líčí Haťapka nadšeně i po více než 40 letech.
„Tím se u mě navždy zapsal. Velký závodník je totiž ten, komu to nejde, trápí se, a přesto vyhraje.“
Jiří Raška jim to rozmluvil
O Moravcově odvaze svědčí další historka. „Jednou jsme byli na soustředění na Štrbském plese, v hotelu FIS byli taky skokani na lyžích. Na běžkách jsme se vraceli ze Soliska, kde jsme se posilnili svařákem a grogem. Při návratu pak Vlasta přišel s nápadem, že sjedeme z velkého můstku! Jirka Raška nám to naštěstí rozmluvil a nabídl náhradní variantu, sjezd z bubnu můstku. Jen nás poučil, abychom při pádu nijak nekopali nohama a prostě se svezli dolů. Bylo to nepříjemné pod vámi je hluboká díra. Nějaké pády tam byly, ale přežili jsme to ve zdraví,“ usmívá se další z bývalých cyklistů Dukly Brno a reprezentace Rudolf Labus.
POHNUTÉ OSUDY: Jiří Voskovec našel v Kalifornii rodnou Sázavu |
V roce 1975 byl Moravec členem družstva, které na mistrovství světa v Lutychu získalo bronzové medaile v časovce na 100 kilometrů. V týmu byl s Petrem Matouškem, Petrem Bucháčkem a Vladimírem Vondráčkem. Doma však vstoupil mezi slavné mnohem dřív, vítězstvím v Závodě míru v roce 1972. Jeho náskok ve varšavském cíli činil pouhé dvě vteřiny – tolik jej dělilo od Rusa Vladimíra Něljubina z týmu tehdejšího SSSR.Šlo o nejtěsnější vítězství v historii závodu.
Před poslední etapou vedl Moravec o pět vteřin před Něljubinem, který měl úžasnou formu. Bylo třeba odrazit jeho nápor na dvou rychlostních prémiích – za vítězství na každé z nich bylo pět bodů, což se rovnalo pěti bonifikačním vteřinám, za druhé tři, pak dva a jeden bod.
Emanuel Zima, domovník v Budapešťi, který zachránil Židy |
„Trenér Haťapka mě určil jako osobního strážce Něljubina. A snažil jsem se už při první prémii. Spurtovali jsme my dva a Ital, a když jsem viděl, že Rusa nepředjedu, chytil jsem Itala za sedlo a postrčil ho dopředu. Vyhrál on, Něljubin měl tři body za druhé místo a v tu chvíli ztrácel na Vlastu jen dvě vteřiny,“ líčí i dnes věrně Moravcův kolega z týmu, již zmíněný Dušan Zeman.
Zbývala druhá prémie 40 kilometrů před Varšavským cílem, poslední Něljubinova šance.„Řítili jsme se vpředu, vlevo ode mě Rus Gorelov, vpravo Něljubin. Před námi byla ostrá levotočivá zatáčka, navíc Poláci tam před etapou postříkali asfalt, aby se neprášilo, a byla z toho kašička. Něljubin mě mermomocí chtěl předjet. Říkám si, co blbne, vždyť tam lehneme, ale za Vlastu bych tam nechal i život.
Něljubin to položil jako první, já šel přes něj a zlomil jsem si zápěstní kůstku. Do cíle jsem nějak dojel, ale Vlasta už o žlutý trikot nepřišel,“ hlásí Zeman z Bratislavy. Česká sportovní veřejnost jásala a okamžitě se vyrojily zaručené zprávy, že Zeman Něljubina shodil. „Ani jsem se ho nedotkl, ale bylo jasné, že musíme spadnout.
POHNUTÉ OSUDY: Živel Anquetil. Proslavil se alkoholem, dopingem i bigamií |
Mrkva mi pak děkoval, že jsem mu vyhrál Závod míru. Ale k těm řečem – hezky se to poslouchalo, rok 1968 ještě nebyl tak daleko,“ těší i s odstupem Zemana.
Jak vlastně vznikla přezdívka Mrkva? „Jednou se na Dukle vsadil, že sní mísu mrkve, a vyhrál,“ přibližuje Jan Smolík. Tím však výčet přezdívek nekončí. „Jednou se po vzoru Paula Newmana ve filmu Frajer Luke vsadil, že sní třicet vajíček a zapije to nejvíc čtyřmi pivy. No, nechal se vyhecovat. Ale zvládl to, byť mu pak nebylo dobře,“ vykládá Smolík.
V roce 1981 Moravec v Dukle skončil a coby voják čtyři roky vyučoval na vojenské katedře Vysokého učení technického v Brně. „Neměl to rád, říkal, že si tam připadá jako kašpar,“ vzpomíná druhá cyklistova manželka Eva. Proto se někdejší šampion na začátku roku 1986 rád vrátil na Duklu jako trenér nově vzniklého družstva juniorů...
Poslední sjezd
V Brně-Kohoutovicích se schylovalo k závěru tréninku třicítky jezdců Dukly, kteří měli za sebou okruh přes Tišnov a Velkou Bíteš. Ve sjezdu z kohoutovického kopce začal tradiční prestižní závod – kdo bude dole první? Nesmíš přitom šlápnout do pedálů. „Mrkva jel první, já těsně za ním, jeli jsme osmdesát. Na čtyřproudé silnici se před námi v polovině kopce chystal odbočit vlevo pískem naložený náklaďák s vlekem. Najel si doprava, ale zbylo tam místo, tak jsem to vzal kolem něj zprava a Mrkva zleva,“ líčí tehdejší cyklista Dukly, Slovák František Vanko, nyní žijící u Prešova. Jenže v tu chvíli začal kamion s odbočovacím manévrem a vítěz Závodu míru narazil v plné rychlosti do jeho kabiny. Byl na místě mrtvý.
POHNUTÉ OSUDY: V extrémních situacích jim chyběla brzda. Oba zemřeli v Himalájích |
„Policisté pak řekli, že jsme jeli rychle, ale podle mě se ten kamion chtěl otáčet, a byla tam plná čára. Prý blikal, ale já to rozhodně neviděl,“ je i dnes přesvědčený Vanko. Z Dukly na místo brzy dorazil trenér Karel Vávra.
„Ještě tam byla policie, lékař už odjížděl. Vlastu jsem přikryl bundou a čekal na pohřební vůz. Bylo mi strašně. A to nás ještě čekala návštěva Vlastovy manželky,“ chmuří se.
„Byl to velký člověk, vynikající závodník a kamarád. Mrzelo mě, že jsem nemohl být na jeho pohřbu, ale já bych ho stejně celý probrečel,“ říká ve svém bratislavském bytě legendární trenér Kamil Haťapka.
