Jeho syn Jiří Plachý ml., rovněž herec, po roce 1989 pátral v archivech. Bez úspěchu. Smrt teprve třiapadesátiletého herce následovala v prosinci 1952 bezprostředně po říjnové sebevraždě režiséra Jiřího Frejky. Rok předtím zemřel choreograf Saša Machov, uštván útoky komunistů a vyobcován z Národního divadla. Plachý se tak stal další obětí z řad českých herců a režisérů, které komunistický režim decimoval hned poté, co se dostal k moci.
POHNUTÉ OSUDY: Jan Grossman. Mistr českého divadla a Persona non grata |
V roce 1952 byla situace v Československu vypjatá a komunisté si už podle pokynů Moskvy vyřizovali účty. Už běžely procesy a Plachý pravděpodobně nevydržel tlak, který na něj StB vyvíjela. Anebo byl odstraněn, jelikož na nové mocipány leccos věděl a jako člověk, o němž se vědělo, že je čestný a přímý, se nedal zlomit. Dnes zbývá jen nepatrná možnost dozvědět se pravdu, pamětníci nejspíš nežijí, a pokud by svědectví přežilo do současnosti, bylo by opět z druhé ruky.
Hercův syn říká, že jeho samotného rodina od všeho držela co nejdál. „Mámu to ale zničilo, podepsalo se to na ní, byla pak i nemocná a umřela v 62 letech. Jak se říkalo, byla z buržoazní rodiny – dědeček byl generální ředitel Živnobanky, vystudovala filozofii, ale nikdy nepracovala. Takže když táta zemřel, byla bez příjmů a měla na krku malého kluka. Po tátovi, členovi Národního divadla, dostala vdovský důchod 260 korun a já sirotčí. Nešlo jen o peníze, máma nemohla sehnat práci a byla úplně vykolejená.“
Viděl odjíždět auto
Dnes už nežije ani Radovan Lukavský, který v knize Rozhovory s dědečkem poskytl své vnučce Kláře o Plachého údajné sebevraždě svědectví, které měl od Vlasty Fabianové. Vyprávěl také, že v roce 1952 před Vánocemi odcházel ze zkoušky v Komorním divadle a Plachý ho zval na skleničku. Prý se mu omluvil, proto- že musel jít učit. „Přitom jsem cítil, že to je takový ten okamžik, kdy o něco takového člověk žádá, protože si potřebuje pohovořit.“
POHNUTÉ OSUDY: Vladimír Hejmovský: Důstojník a dostihový vítěz. Zabila ho StB? |
Pak líčil, co mu vyprávěla Fabianová. Ten den totiž jelo Národní divadlo na zájezd, ale Plachý se nedostavil. Volali mu, co se děje, a řekl, že se zdržel. Domluvili se, že ho cestou vyzvednou. Když autobus zabočil do ulice, kde herec bydlel, viděli z okna padat člověka. Byl to Plachý. Běželi do domu, nikde nikdo, byt zavřený, jen si všimli tatry šestistovky, která právě odjížděla od chodníku... Jsou i další divná svědectví. Jiří Plachý ml. po otcově smrti bydlel asi měsíc u rodinného známého Jana Seidla. „Když mu bylo asi devadesát, tvrdil mi, že se vyprávělo, že táta tehdy za oknem těsně před svou smrtí nebyl sám. A toto svědectví měl poskytnout očitý svědek, který bydlel v protějším domě,“ vzpomíná.
Jiří Plachý st. byl výrazný a osobitý herecký typ. Jeho herectví si například velice vážil režisér Jan Grossman. Cenil si toho, jak Plachý dokázal být ohromně věcný a civilní, a přitom pronikavý a působivý. Podle Grossmana byl představitelem inteligentního a přemýšlivé- ho herectví. Herečka Marie Málková, Grossmanova manželka, vzpomíná, s jakým nadšením její muž sledoval Plachého výkony v Národním divadle. „Hrál moderně, a přitom s vášní, Jan o něm říkal, že to byl herec, který předběhl svou dobu – v divadle i ve filmu.“
