Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: První tragédie českého hokeje. Nejrychlejšího bruslaře zabil náraz do mantinelu

Lidé

  10:00
PRAHA - Byl to tvrdý náraz, až mantinel zapraštěl. Jenže Vladislav Müller byl odolný chlapík a hrál dál, stále se srážel a bojoval. Večer po zápase se ale dvaadvacetiletému hráči LTC Praha udělalo špatně. Reprezentační útočník zemřel o deset dní později v mnichovské nemocnici na komplikace po zranění vnitřních orgánů.

Vladislav Müller. foto: Fotoarchiv Ilony Skořepové.

Když se desátého ledna 1925 Vladislav Müller narodil, dostal do vínku sportovní talent. Vždyť ho měl po kom dědit, jeho otec tou dobou kopal za pražskou Spartu. Není tedy divu, že malý Vladimír proháněl po libeňských pláccích fotbalový míč, ale ještě víc ho přitahovala v zimě hokejka a puk.

Na kluzišti SK Libeň se ve třicátých letech motala trojice malých kluků, kteří to později dotáhnou až do reprezentace. Müller na ledě zápolil s Karlem Stiborem a Stanislavem Konopáskem. Zvlášť o dva měsíce starší Stibor mu padl do oka, brzy se z nich stali nerozluční kamarádi, sem tam páchající i nějakou tu lumpárnu. To třeba když na ledové ploše hráli na babu a honili se proti proudu všech bruslících. Správce kluziště je marně okřikoval, když se za nimi pustil, ujeli mu...

Brzy tahle trojice začala oblékat žákovský dres LTC Praha, elitního českého klubu. Müller tak od října 1934 piloval své hokejové umění na slavné štvanické „nudli“ – úzkém kousku ledové plochy za hlavním hřištěm. A už tehdy udivoval svojí největší předností – v rychlosti mu nikdo nemohl konkurovat. „Pro soupeře byl nechytatelný. Nebyl to kdovíjaký technik, ale branku dát uměl. Láďa byl o nějaký ten rok starší, ale potkávali jsme se na trénincích. Já žák, on dorostenec. Říkali jsme mu šus, jako střelený,“ vyprávěl legendární útočník Augustin Bubník.

Vladislav Müller

Čtyři roky po přestupu do LTC už jste si o něm mohli přečíst i v tisku. „Letos přešel z dorostu do juniorů. Když začal, byl to malý cvrček, který měl nos téměř u puku, ale už s ním prováděl kousky vzbuzující pozornost. Ve čtrnácti letech projevuje dobrý talent. Je synem kdysi známého fotbalisty Müllera ze Sparty. Po něm zdědil rychlé nohy a hraje nyní na levém křídle druhého juniorského útoku,“ psalo tehdejší České slovo.

Nezanevřel ani na další sporty. Stále si chodil zahrát fotbal, miloval běh, později si ještě přibral rychlobruslení a dráhovou cyklistiku, se slavným Janem Veselým závodil na oválu na Třebešíně. „Dneska se chodí do posilovny, my jsme se ale připravovali jinak. LTC založilo fotbalový oddíl a celé jaro a léto jsme jezdili hrát po všech možných vesnicích. Když měli nějakou oslavu, tak nás pozvali a my jsme sis nimi zahráli. A takhle jsme stihli od pátku do neděle objet i tři vesnice. Láďa byl i ve fotbale nesmírně rychlý. Pamatuju si, že jsme jednou hráli v Kolíně. Když byla přestávka, tak spatřil, že se vedle konají lehkoatletické závody. A zrovna se měla běžet stovka. Vyndal si chrániče a ve štulpnách a v kopačkách šel závodit s nimi. A vyhrál!“ vzpomínal Bubník.

Jak šla léta, nepolevovalo ani přátelství se Stiborem. Spolu si pořídili i moped Jawa. Musel to být komický pohled, když se na maličkatém motocyklu mačkali dva urostlí mladíci. „Oba to byli takoví rozšafní kluci z toho jejich libeňského chaosu. Strašně se spolu nasmáli,“ líčil Bubník. Müller měl na sportování i zábavu čas, chodil totiž do učení k otci. „Tatínek měl kartáčnickou živnost. Vláďa tam ale ani moc nepracoval, pořád trénoval nebo hrál,“ říkala hokejistova sestra Ilona Skořepová.

Když mu bylo sedmnáct, vytáhli si ho trenéři do prvního mužstva LTC a už mezi dospělými zůstal. Od té doby v červenožlutém dresu pravidelně vyhrával tituly. Během okupace v českomoravské lize, po válce v československé lize. Se Stiborem a Josefem Kusem tvořili druhý útok. Jeden čas dokonce Müller vystřídal Konopáska v prvním útoku, kde se jinak o gólové příděly soupeřům starali Vladimír Zábrodský a Ladislav Troják. Hrát za nejlepší klub ligy prakticky automaticky znamenalo oblékat dres reprezentace. Pár měsíců poté, co oslavil dvacáté narozeniny, si tak za národní tým zahrál i libeňský talent. Jezdil po Evropě, góly střílel na zájezdech s LTC i s reprezentací.

A vždy nezapomněl přivézt domů nějaký dárek. „Dodnes mám krásný čínský porcelán, který z nějakého zápasu dovezl. Mně dal hodinky, které se nemusely natahovat. A ještě větší bomba byla, když mi daroval nylonky, což byla tehdy velká vzácnost. Ostatní holky úplně zíraly,“ vzpomínala v roce 2012 Müllerova o devět a půl roku mladší sestra.

Bruslařská virtuozita

Na podzim 1946 dokonce zaujal švýcarské hokejisty natolik, že mu nabídli, aby se k nim přestěhoval a reprezentoval v jejich dresu...

Rychlonohý forvard se pak objevil v československé nominaci pro mistrovství světa 1947, které se mělo konat v Praze. „Müller je obecně považovaný za našeho nejrychlejšího hokejistu, jakého jsme kdy měli. Jeho bleskové úniky po dlouhých pasech znamenají takřka vždy branku. Bruslařská virtuozita mu umožňuje tahy, které neznámý soupeř ani nečeká. Dovede projet kolem mantinelu, na kterém je přitisknuta soupeřova hůl, ostře zabrzdit a opět letí opačným směrem. Prostě má všechny předpoklady hokejisty světového formátu. Snad jste si všimli, že jezdí na bruslích podobných brankářským, tzv. automobilkách. Myslíte, že je v nich tajemství skvělé jízdy? Právě naopak. Müllerovi spíše vadí, než prospívají a těší se, až si bude moc koupit pravé Prolight. Trojnásobný internacionál nám na konec řekl: Věřím, že na mistrovství světa dosáhneme výraznějších úspěchů než kdy jindy. Kanada Evropu podceňuje a to nám dává velké šance. Ale nechci být prorokem,“ psalo Svobodné slovo.

Müllera do týmu pro šampionát zařadil Zábrodský, který měl hlavní slovo. Když se však v lednu, měsíc před mistrovstvím světa, vrátil z Kanady Mike „Matěj“ Buckna a převzal LTC i reprezentaci, nastaly změny. Trenér se slovenskými kořeny vsadil na starší hráče a místo Müllera povolal Jaroslava Drobného, přestože už v té době hrál jen tenis. Čechoslováci na Štvanici senzačně vyhráli zlato, v mladících vyřazených na poslední chvíli přesto dřímala nespokojenost.

Chtěl dokázat Bucknovi, že do reprezentace patří

Müller dostal příležitost ukázat hrajícímu trenérovi Bucknovi, co v něm je, už dva měsíce po šampionátu. LTC totiž přijalo pozvání americké armády ke dvěma exhibičním utkáním v Německu. Aby byly zápasy vyrovnanější, nařídil kouč, že část hráčů obleče dres Američanů. Pátého března se tak na stadionu v Mnichově sešlo více než osmnáct tisíc lidí. Buckna a Müller nastoupili proti sobě a rozhodně se nešetřili.

Většina pamětníků se shoduje, že to byl právě Buckna, který dal tehdy dvaadvacetiletému útočníkovi ve druhé třetině bodyček, po kterém ve velké rychlosti narazil zády a bokem do mantinelu. „On bodyčeky uměl. Nebyl to žádný záludný zákrok. Souboj to byl ale vyhrocený, protože Láďa chtěl ukázat, že do reprezentace patří,“ líčí účastník duelu Bubník.

Utkání skončilo 14:3 pro LTC a Müller ho dohrál. „Pak jsme odjeli do hotelu na večeři. Láďa jedl, ale najednou se mu udělalo nevolno a začal zvracet. Už bylo vidět, že něco není v pořádku. Po jídle jsme byli pozvaní do nějakého baru, on ale zůstal v hotelovém pokoji. Bydlel s Karlem Stiborů, ten nám říkal, že Láďu bolí žaludek. Když jsme se v noci vrátili do hotelu, tak ležel v posteli zkroucený a měl obrovské křeče. Vedoucí týmu hned zavolal Američanům, kteří přivezli doktora. Láďu odvezli do nemocnice a my jsme ho pak už nikdy neviděli,“ říká Bubník.

Vnitří krvácení

V nemocnici objevili, že má Müller vnitřní krvácení z natržené sleziny nebo ledviny. Přivolaní specialisté československého hokejistu operovali. Do Prahy tak po několika dnech míří telegram. „Zranění prohlašují sice lékaři za velmi těžké, ale hráčova vitalita hraje velkou úlohu. Otec hráče, který je již na místě, bydlí v nemocnici.“ Čtrnáctého března přichází další zpráva. „Po celkem klidném průběhu se zdravotní stav zraněného podstatně zhoršil.“ Organismus totiž ještě oslabil zápal plic. V sobotu 15. března večer ztratil Müller vědomí a ve 23.20 svůj boj prohrál.

Pražské hlavní nádraží, 20. březen 1947: z posledního vozu rychlíku vynáší šest hokejistů oblečených v dresech rakev zahalenou vlajkou LTC. O dva dny později je rakev vystavena na Štvanici, jako čestná stráž se u ní střídají dvojice kamarádů hokejistů. V hledišti se Müllerovi klaní několik tisíc lidí.

Zničené rodiče mrtvého hráče chodila utěšovat matka jeho nejlepšího kamaráda Karla Stibora. O dvacet měsíců později se role obrátily. Stibor zahynul 8. listopadu 1948 nad kanálem La Manche při letu československého reprezentačního mužstva z Paříže do Londýna. Spolu s ním tragédii nepřežilo dalších pět hráčů národního týmu...

Až později mi došlo, jaké to pro rodiče bylo

Iloně Skořepové bylo třináct let, když její bratr Vladislav Müller zemřel.

Když Vladislav Müller zemřel, bylo jí třináct let. Ilona Skořepová ještě v roce 2012 litovala, že nestihla bratra poznat víc. „Vláďa pořád někde lítal a měl jiné zájmy,“ říkala v roce 2012.

LN Jaký jste spolu měli vztah?
Když jsme se narodila, bylo mu devět a půl roku, pak byl puberťák a kromě hokeje dělal další sporty. Takže jsme měli jiné zájmy. Pamatuju si ale, že když jsem se učila bruslit, tak mi pomáhal. I s jeho největším kamarádem Karlem Stiborem mě postrkovali po kluzišti v Libni. Vybavuji si, jak jsem tam šmajdala a oni se na mě po chvíli vykašlali a šli hrát hokej. (směje se)

LN Podporovali vaši rodiče bratrovu sportovní dráhu?
Ano, táta byl velký sportovec, ve Vláďovi se viděl. Táta hrál původně fotbal za ČAFC Vinohrady a pak za Spartu. Byl nadšený, že z bratra roste špičkový hráč. Podporoval ho a snažil se pracovat na jeho rozvoji.

LN Chodila jste se dívat, když bratr hrál?
Jen občas, když mě táta vzal. Vybavuju si jeden zápas se Švédskem. Hrálo se na Štvanici, bylo tam plno. Vím, že naši vyhráli, ale víc detailů si opravdu nevybavím. Tehdy jsem se jako malá holka o hokej moc nezajímala. Ani jsem nijak nevnímala, že je brácha slavný.

LN A rodiče chodili pravidelně?
Máma se šla podívat jen výjimečně, ale táta nevynechal jediné utkání LTC.

LN Jak jste se v roce 1947 vůbec dozvěděli o bratrově nehodě?
Táta dostal zprávu z Německa, buď telegram, nebo mu volali, to už si nepamatuju. Hned jak se dozvěděl, že je s Vláďou zle, tak za ním vyrazil do Mnichova. Byl u něj i v okamžiku, kdy zemřel. Maminka a já jsme čekaly doma napnuté, co bude, nakonec jsme se i my bohužel dozvěděly tu špatnou zprávu. Bylo to hrozné...

LN Zajímali jste se, co se přesně v Německu stalo?
Táta věděl všechny detaily, ale nechtěl se o tom s námi bavit. Věděli jsme, že narazil na mantinel a podlehl vnitřnímu zranění.

LN Jak jste to tehdy vnímala?
Hrozná tragédie, ale já jsem byla ještě dost malá a neměla z toho rozum. Až teď, když mám sama děti, vidím, jak strašlivé to pro rodiče muselo být. A to ještě než jsem se já narodila, tak zemřela sestra na záškrt v třinácti letech. Takže jsem jim zbyla jen já. Pořád se o mě pak strachovali.

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...