Na ministra financí Aloise Rašína si devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal počíhal ráno 5. ledna 1923 před jeho domem v pražské Žitné ulici. Když chtěl ministr nastoupit do přistaveného auta, sundal vrah rukavici a zezadu na něj dvakrát vypálil. První kule Rašínovi roztříštila míchu, druhá padajícímu politikovi neškodně proletěla mezi tělem a rukou.
Vraždu z bezprostřední blízkosti sledoval číšník Josef Švitorka, který pak také policii ukázal průjezd, kam vrah zaběhl. Sám střelec se dobrovolně vydal inspektorovi Františku Panuškovi.
Vrah Aloise Rašína Josef Šoupal.
Úřady chvíli zvažovaly možnost, že by atentát proti tvrdému a levicí nenáviděnému Rašínovi mohl být částí širšího komunistického spiknutí. To se ale nikdy neprokázalo už proto, že Šoupal takovou možnost odmítl a tvrdil, že se se stranou rozešel již před rokem kvůli rozdílným názorům na „individuální akci“. Ochrnutý Rašín mezitím bojoval o život a vyšetřujícímu soudci řekl jen tolik, že slyšel dvě rány a pak se skácel. Otrava krve ho zabila 18. února, měsíc poté parlament kvůli atentátu schválil zákon na ochranu republiky a zřídil speciální státní soud, jehož se pojišťovací agent Šoupal z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu stal prvým „zákazníkem“.
Zrušený trest smrti
Alois Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechanicích nedaleko Hradce Králové jako deváté dítě pekaře Františka Rašína a jeho ženy Františky. Po dokončení gymnázia v Hradci nastoupil na Lékařskou fakultu UK, odkud však brzy přestoupil na studium práv. Záhy se také začal politicky angažovat, což ho poprvé přivedlo do vězení. V roce 1894 byl odsouzen na dva roky v procesu s takzvanou Omladinou. Poté se z politiky stáhl a věnoval se advokacii. V roce 1907 se ale přidal k mladočechům, a o čtyři roky později dokonce zasedá jako poslanec do říšské rady.
Po vypuknutí první světové války se Rašín stává členem odbojové organizace Maffie, je zatčen a roku 1916 odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem. Před popravou jej ale zachránila korunovace císaře Karla I. a následné snahy o dialog s opozicí.
Po propuštění z vězení se opět zapojuje do politického života a 28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlašuje samostatný stát. Jako první ministr financí se zaslouží o měnovou odluku a výrazně stabilizuje státní finance. Jeho politika rozpočtové úspory a deflace má ale také mnoho odpůrců.¨
Dvacetikorunová československá bankovka s Aloisem Rašínem.
Ve stínu mocnáře
Ale zpět k soudu. Ten zasedl pod vedením Josefa Růžičky 4. července 1923 v devět hodin ráno. Lidové noviny Šoupala popsaly jako tuctového výrostka a maloměstského elegánka, „učesaného podle biografických hrdinů“ a oblečeného do hnědého saka s rudým kapesníčkem v náprsní kapse. Tuctového tak, že jej kreslíři nebyli schopni vůbec vystihnout.
Státní zástupce Prouza četl asi 40 minut obžalobu. „Vinným nejsem v žádném směru,“ trval pak na svém Šoupal. „Před tímto výjimečným soudem naprosto mluviti nebudu. Neuznávám platnost reakčního zákona.“ Soudce však přečetl protokol z výslechu, kde Šoupal tvrdil, že chtěl Rašína prý jen zastrašit a vyřadit z politického života. „Kdybych byl chtěl Rašína usmrtiti, byl bych mířil na hlavu nebo na srdce. Má ruka byla pevná.“
Svědek bankovní úředník a národní demokrat Václav Sláma popsal, jak se mu Šoupal v říjnu chlubil browningem, který zakoupil za vypůjčených 380 korun. Oba mladíci pak stříleli do reklamního plakátu. Sláma se netrefil, kdežto Šoupal ano, což prý komentoval slovy: „Takhle kdyby to byl dr. Rašín, projelo by mu to hlavou.“
Temnice a půst
Pamětní reliéf na domě, ve kterém žil a před kterým byl postřelen
V závěrečné řeči označil žalobce Prouza vraha za nevyzrálého zbabělce a navrhl přísný trest podle zákona na ochranu republiky. Dostalo se mu za to od obecenstva takového potlesku, že předseda musil pohrozit vyklizením soudní síně.
„Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabíti Rašína, chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku. Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentovalo kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří,“ zaznělo v Šoupalově patetickém prohlášení, které nakonec pronesl jeho advokát. Přesně v 18.52 se soud odebral k poradě a verdikt vynesl v osm hodin deset minut. Šoupal kupodivu nedostal trest podle zákona na ochranu republiky, ale podle starého trestního zákoníku, takže horní sazba byla „jen“ 20 let.
SERIÁL POHNUTÉ OSUDY |
Kvůli vzpurnosti Šoupal strávil za mřížemi rovných dvacet let, na svobodu se dostal až v roce 1943. Přejmenoval se na Josefa Pravdu, po válce žil v Sudetech. Cítil se zneuznaný a nejvíce ho prý mrzelo, že mu soudruzi nevrátili stranickou legitimaci. Ještě před smrtí v roce 1959 rozepsal satirické paměti. Podle publicisty Miroslava Šišky v nich dodatečně potvrdil, že šlo opravdu o širší spiknutí radikálů z Brodu v čele s Teodorem Eislerem. Šoupal si prý vraždu vylosoval již 29. září 1922 a z KSČ vystoupil jen proto, aby ji nediskreditoval.
