Antonín Kratochvíl je nejmladším ze tří potomků lovosického fotografa. Nástup komunistů k moci připravil rodinu nejen o živnostenské zázemí, ale také o střechu nad hlavou. Mezi lety 1949 a 1953 žili Kratochvílovi ve Vinoři u Prahy, „v chatrči podobné chlívku, v domácím exilu“, jak to dědic profese podal ve svém prvním fotografickém albu Broken Dream vydaném v roce 1997 v New Yorku. Psancem se stal dříve, než tomu mohl rozumět.
Mystifikace a čtenářovo tápání
Redakorka Marie Homolová vylíčila v roce 2005 čtenářům MF DNES, jak se Antonín Kratochvíl „plazil kdesi u Znojma přes hranice“. V Kratochvílově monografii vydané o rok později v Praze najdeme k této verzi dokonce přesné datum: 13. září 1967.
POHNUTÉ OSUDY: Před smrtí zachránil budoucí ‚Lady Remosku‘ sám Winton |
Zato v knížce Interview s fotografií (ta vyšla ten samý rok v Bratislavě) mluví Kratochvíl o překročení železné opony docela jinak: „Šel jsem přes Jugoslávii, po hřebeni Hochstuhl do Rakouska. Sám. Chytili mě a vrátili. Za dva měsíce jsem to zkusil jinou cestou. Už jsem věděl, kde jsou pohraniční hlídky. Při prvním pokusu mě totiž protáhli po všech utajených stanovištích.“
Pro rodiče měl být útěk překvapením, nechtěl je prý předem děsit. Jenže MF DNES (tentokrát v dubnu 2006) Kratochvíla pro změnu citovala takto: „Díky otcovu postoji ke komunismu jsem si musel přetrpět hodně zlého. Nakonec on sám řekl, abych odešel.“
Redaktorce se nechce věřit: „Otec sám vás poslal ve dvaceti samotného do emigrace?“ Ale Kratochvíl ji ujistí: „Přesně tak. Ale tehdy jsem tu jeho oběť nechápal. Až teď, když mám dva syny. Nedokážu si představit, že bych jim řekl, musíte jít, a už bych je třeba nikdy neviděl.“
Pašerákem hašiše, vojákem Cizinecké legie
Některé z těchto nesrovnalostí lze nejspíš připsat na vrub setrvačnosti sebeobranných prohlášení. Kratochvíl je přirozeně rozpracoval, když se inkognito protloukal cizinou.
Napřed spal šest měsíců s ohromným kovovým zámkem v ruce v utečeneckém táboře v rakouském Traiskirchenu. Logicky využil první příležitosti, jak se dostat pryč. Jenže pašování hašiše z Dánska do Švédska ho stálo vyhoštění zpět do Rakouska. Odtud utekl do Itálie a dál do Francie. Záměrem byl návrat do Dánska – bez rizika přechodu Německem.
POHNUTÉ OSUDY: Ostravák Pomahač odjel stěhovat obličeje až do Spojených států |
V knize Jana Nováka Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci (to jsme v Praze v roce 1997) je dramaticky nastíněna zápletka s Cizineckou legií. Při dopadení se Kratochvíl francouzské policii představil jako Antonín Smutný. Nechtěl být spojován s drogovým případem, kvůli němuž strávil půl roku ve švédském vězení.
Ve Francii mu dali na vybranou mezi vypovězením do Československé socialistické republiky a úpisem verbířům. Dal přednost výcviku na Korsice. V severním Čadu pak údajně obsluhoval kulomet v bojích s partyzány řízenými z Libye. Nerad na to vzpomíná na zážitky vytěsnil tak důkladně, že vzala za své i plynulost jeho francouzštiny.
Po deseti měsících služby najel v pohoří Tibesti na minu. Rána od šrapnelu se v Africe nehojila, a tak ho poslali do Marseille. Z vojenské nemocnice utekl, aby zase jednou zamířil do Dánska. Cestou se mu však zalíbila uvolněnost Amsterodamu, kde potkal krajana Vojtu Dukáta. Ten ho inspiroval ke studiu fotografie na Rietveldově akademii, kterou sámnavštěvoval.
Vzpomínky na New York
Aby Nizozemci Kratochvílovi přiznali politický azyl, musel být čerstvým exulantem. Odtud další z variací jeho životopisu. Kvůli příležitosti k vysokoškolskému vzdělání nepostrádala verze z roku 1970 ani maturitu.
POHNUTÉ OSUDY: Martina Navrátilová toužila po svobodě a chtěla rozhodovat o svém životě |
Když odcházel s americkou manželkou Lorie z Holandska do Kalifornie, zdálo se mu, že není rozhodující, kde zakotví. Časem si ale vybudoval základnu v New Yorku, a jakmile získal v polovině 70. let občanství USA, začal cestovat. Také do střední Evropy: „Hledal jsem něco podobného Česku, kam jsem nemohl, a našel to v Polsku. Domov jsou pro mě vůně. Třeba guláše, zelí anebo dehtu z rozpálených pražců, které na Západě dělali z betonu,“ vykládal mi později.
„V New Yorku jsem bydlel v York Ville, mezi First a York Avenue na East Side, tam bylo hodně Maďarů a Němců z třicátých let a taky tam bylo hodně Čechů z padesátých let, 86th Street se říkalo Sauerkraut Boulevard, Bulvár kyselého zelí. Ale pomalu to mizí, celá demografie se mění, imigranti umřeli. Děti už se narodily v Americe, takže to všechno zmizelo. New York, kde já jsem bydel, měl české knihkupectví, moravského řezníka, ale přišel novej byznys a už se tam nedá za krámy platit činže...“
Sám Antonín Kratochvíl je flexibilní, po otci zdědil cit pro různé žánry. Ponejvíce se však věnoval dokumentaristice. Ukazoval války a bídu světa těm, kteří bypřední raději zavírali oči. Magazín American Photo ho i proto zařadil mezi stovku nejvýznamnějších osobností oboru.
