Atentát na Heydricha, vypálení Lidic, vypálení Ležáků... V řadě závažných výročí, která připadla na přelom jara a léta 2012 v souvislosti s událostmi kolem českého odboje před sedmdesáti lety, tohle trochu zapadlo. Přesto je důležité. Druhého července 1942 padl parašutista Jiří Potůček. Byl posledním přežívajícím členem výsadku Silver A, posledním živým z těch, kteří přímo chystali atentát na Heydricha, i posledním radistou, který tehdy udržoval spojení s Londýnem.
POHNUTÉ OSUDY: Král vytrvalců Zátopek kvůli komunistům hloubil šest let studně |
Potůčkova smrt na historických událostech nic nezměnila. Možná ušetřila východočeské obce Bohdašín a Končiny, kde se naposled zdržoval, osudu Lidic a Ležáků, ale názor, že nacisté se smrtí Potůčka upokojili a ty vesnice nevypálili právě proto, je jen spekulací. Nicméně v jedné věci je ta smrt ojedinělá.
Potůček padl teprve 36 dnů po atentátu, 28 dnů po Heydrichově smrti, 22 dnů po vypálení Lidic, 14 dnů poté, co nacisté dobyli kryptu Cyrilometodějského kostela s parašutisty, 11 dnů po smrti velitele Silver A Alfréda Bartoše a 8 dnů po vypálení Ležáků.
Ten výčet není samoúčelný. Ilustruje den po dni chmurnější atmosféru strachu, v níž se lidé jako Potůček museli pohybovat a ukrývat. V hustě osídlené krajině Čech má parašutista šanci jen tehdy, může-li se opírat o pomoc místních obyvatel. Východní Čechy nejsou běloruské pralesy, kde si partyzáni vytvořili de facto stát ve státě.
A Potůček tu podporu měl až do 30. června 1942, dne, kdy jeho úkryt vypátralo gestapo –a jemu nezbylo než se prostřílet a bez pevného cíle utíkat. Ale to už byly jen poslední dva – skutečně beznadějné – dny.
Prototyp parašutisty
Celých pět týdnů po atentátu, ačkoliv nacisté měli navrch, ačkoliv hrozila udání a zatčení, ačkoliv on sám si nakonec připadal osamělý, se vždy našel někdo, kdo mu poskytl nejen ubytování a stravu, ale i místo pro vysílačku Libuše. Tento postřeh poněkud narušuje klišé, že Češi byli hlavně kolaboranti, zbabělci a udavači.
Jiří Potůček patří k nejstatečnějším mužům protinacistického odboje. To tvrzení vynikne tím více, uvědomíme-li si, že padl ve věku nedožitých 23 let. To srovnání působí trochu nefér, ale kdo dnes může mít v tomto věku za sebou takovou životní dráhu? Jako by se tu vkrádalo podezření, že se na ní podepsala Baťova škola.
POHNUTÉ OSUDY: Utrpení básníka Zahradníčka. Život mu zničili komunisti, dcery se otrávily houbami |
Právě u Bati se Potůček vyučí obuvníkem-gumařem. V roce 1938 (v 19 letech!) je vyslán jako šéf pobočky do jugoslávského Osijeku. Hovoří německy, anglicky, francouzsky a trochu srbochorvatsky. A z Osijeku, když je rok poté okupován zbytek Československa, vede jeho cesta přes Istanbul, Egypt a Sýrii do Francie, po jejím pádu pak do Británie, do řad československého zahraničního vojska.
Tyto údaje naznačují, že Potůček je už v 19 letech dospělým mužem, schopným samostatných kroků a rozhodnutí. I na fotografiích vypadá starší, než je (však také v létě 1942 úřady v protektorátu pátrají po „neznámém muži, parašutistovi, asi 35–40 roků starém“). Proto nepřekvapí, že takového muže v Británii vyberou pro výcvik v plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele. Potůček působí jako prototyp výsadkáře.
Po výcviku je s Alfrédem Bartošem a Josefem Valčíkem zařazen do výsadku Silver A (úkol: koordinovat činnost všech vysazených skupin a zajišťovat spojení s Londýnem). 29. prosince 1941 seskakují a během dvou dnů se dostávají na Pardubicko, do oblasti své aktivity. To jsou známé události, poslední dobou hojně připomínané v médiích.
POHNUTÉ OSUDY: Nejznámější krkonošská tragédie. Hanč chtěl vyhrát za každou cenu |
Ale chceme-li nasát skutečnou atmosféru doby, důležité jsou detaily, třeba takové, jaké v knize Příběh odvahy a zrady nabízí historička Pavlína Nývltová.
Když Potůček s Bartošem hledají v té první mrazivé noci nějaký nocleh, ve vsi Podmoky narazí na dům učitele Glose, jehož manželku probudil hluk právě jejich letadla. Na otázku, co jsou zač, odpovídají s laškovnou otevřeností: „Spadli jsme z nebíčka a žádáme pomoc.“ A nastojte – pomoc skutečně dostanou.
Potřebuju jen kabát a boty
Skupina se rychle zorientuje. Už 15. ledna 1942 dosahuje Potůček spojení s Londýnem, což je velký úspěch – prolamuje tím tříměsíční rádiovou izolaci domácího odboje. Je to ale riskantní, neboť Němci rádiový provoz odposlouchávají. Proto také Potůček občas zkouší alternativní místa vysílání. Tak se dostává i na Červenokostelecko, do obce Bohdašín. To ještě netuší, že právě tento kraj mu bude osudným.
V oblasti Červeného Kostelce působí sokolská odbojová skupina S 21 B. Spojení na ni doporučí Silveru A výsadkáři Gabčík s Kubišem. A když po provedeném atentátu na Heydricha Potůček cítí, že na Pardubicku už je půda moc horká, bere zavděk nabídkou učitele Ladislava Satrana z Bohdašína.
POHNUTÉ OSUDY: Druhou třetinu „Vovkovi“ Kobranovovi vyplnil soud a komunistické vězení |
18. června, právě když v Praze svádí poslední boj jádro parašutistů, dopravuje Potůček vysílačku Libuši šedesát kilometrů na sever. Jak? Skupina S 21 B požádá o pomoc horníka Antonína Němečka a on kývne.
Aby snížil riziko kontrol, nejede vlakem, ale na kole. Setká se s Potůčkem, kterého předtím nikdy neviděl, vysílačku uloženou v kufru naloží na nosič a oba na kolech vyrážejí do Bohdašína. Přes německou kontrolu projde horník Němeček na svou propustku a Potůčka si nikdo nevšímá.
Z Bohdašína Potůček opět vysílá. Jeho poslední depeše je datována dnem 26. června: „Ležáky, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví, lze těžko navazovat nové styky.“
Potůček jasně ví, že se lidé bojí. Ale navzdory strachu mu dále pomáhají. Když už to začíná smrdět gestapem i v Bohdašíně, Potůčkovi nabídnou přemístění do nedalekých Končin. Do domu Satranova příbuzného Antonína Burdycha ho dopraví opět horník Němeček – opět jedou na kole a opět i s vysílačkou. Je 28. června a gestapo právě pořádá razii u Bohdašína.
Ale pak přichází 30. červen. Gestapo zatkne učitele Satrana, vymlátí z něj informace a jde na jisto do Končin. Potůček je sice zaskočen, ale z obklíčení se prostřílí (ve stylu kapitána Morávka – s pistolemi v obou rukou). Jenže je bos, na sobě má jen kalhoty a košili, před sebou vůbec žádnou naději. Jak lidé reagují, když se náskok před gestapem počítá jen na minuty? Až překvapivě různě.
POHNUTÉ OSUDY: Charles Ota Heller. Devítiletý kluk se pomstil, zastřelil Němce |
Když se prchající muž obrátí na řídícího učitele v sousedním Zábrodí (žádá boty a kabát), ten pomoc odmítne, a navíc volá četníky. Ludmila Stolínová z Řešetovy Lhoty vzpomíná jinak: „Alespoň jsme mu na jeho zkrvavené nohy upravili plátěnky.“
Jak se Potůček dostal až na předměstí Pardubic, šedesát kilometrů daleko? Nikdo neví, asi se mu podařilo naskočit na nákladní vlak. Jako poslední ho spatří v Trnové pod okny svého domu Anna Hájková: „Viděla jsem, že je vyčerpán, poněvadž sotva se vlekl. Ohřála jsem do butelky mléko, vzala jsem manželovy kalhoty a boty a šla jsem za ním,“ vypoví po válce na policii. Ale už je pozdě. Na Potůčka, jenž mezitím usnul na kraji lesa, narazí četnický strážmistr Karel Půlpán.
„Když jsem byl od něho vzdálen asi 4–5 m, zavolal jsem na něho: ‚Ruce vzhůru!‘,“ píše pak Půlpán do služebního hlášení. „Nato... zvedl těžkou pistoli, kterou měl k okamžitému použití připravenu. Proto jsem na něho vystřelil ze své služební pistole jednu ránu ve smyslu § 13, 1–2 četnického zákona. Zasáhl jsem ho do hlavy, kde se na místě skácel a padl dozadu. Prosím o vydání nového náboje pro svoji pistoli.“
Takto padl 2. července 1942 poslední hrdina výsadku Silver A.
