„Všichni, s nimiž jsem mluvila, na ni vzpomínají jako na usměvavé, veselé děvče. Hrála ochotnicky divadlo, byla výtvarně nadaná, jak je patrné na kresbách v jejím deníku. Vyučila se pánskou krejčovou a na radu své mistrové zvažovala, zda semá přihlásit ke studiu módního návrhářství,“ popisuje publicistka Věra Sečkářová, která osud Danky, jak jí doma říkali, mapovala. Byla navíc šťastně zasnoubená, takže si určitě plánovala další život po boku milovaného muže.
Ve čtvrtek 21. srpna 1969 nešla do města na demonstraci k prvnímu výročí okupace. Se sestrou mířila za kamarádkou, aby domluvily plánovaný výlet. „Shodou náhod potkal Jaroslav Muzikář obě své dcery nedaleko hotelu Continental, tedy kousek od místa budoucí tragédie. Prosil je, aby se vrátily domů, protože chvíli předtím procházel centrem Brna a viděl, jak příslušníci SNB a Lidových milic uzavírají ulice. Danka a Jaroslava ho ale přemluvily s tím, že se brzy vrátí. Rozloučili se, sestry pokračovaly dál do města, otec domů,“ popisuje Sečkářová.
Ve středu Brna demonstrovaly tisíce lidí. Veřejná bezpěčnost vyhlásila stoprocentní pohotovost už od rána. Kolem poledne dav v historickém jádru „usměrnili“ příslušníci VB vodním dělem a slzným plynem, později si nechali přivézt ještě jedno dělo, obrněné transportéry a nákladní auta s pískem. Padaly výstřely „do vzduchu a na výstrahu“, připustili zástupci ozbrojených složek později.
Domů se kolem osmé večer vrátila jen Jaroslava. Kde je sestra, netušila. Demonstranti na dnešním Moravském náměstí v panice a ve strachu před policisty, vojáky a milicionáři od sebe sestry oddělili. Ve strachu o nejstarší dceru se tak Muzikářovi přes zákaz vycházení vydali ven. „Z jedné služebny VB je poslali na druhou, kde se dozvěděli, že prý ,v úrazovce nějakou mrtvou holku mají‘. Danka ležela na nosítkách, přikrytá prostěradlem, vedle na stolku byl její řetízek, hodinky a šaty v uzlíčku,“ pokračuje Sečkářová.
Podle lékařů zemřela takřka vzápětí po zásahu. Kulka ráže 7,65 mm jí pronikla zezadu do hlavy: „A pak někdo zakřičel: ,Bacha, to jsou ostrý!‘ Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z popudu sebezáchovy dá ruce před sebe,“ popsal později jeden z přímých svědků Danušininy smrti Alois Kocourek v publikaci Divoký západ si z našeho státu dělat nedáme. Nezkoumal, zda dívka se zkrvaveným obličejem vůbec žije, naložil ji do auta, které kdosi přistavil, a to ji odvezlo do nemocnice... Smrt Danky Muzikářové zachytil i fotograf neměckého časopisu Quick – snímky vyšly o měsíc později.
POHNUTÉ OSUDY: Srpen '68 a '69. Vrazi dívek se nenašli, střílel Sovět a esenbák |
Policie nechtěla, aby pohřeb byl veřejný. Snažila se zabránit i tomu, aby rodiče dali na parte dceřinu fotku. Smuteční oznámení ale stihl pan Muzikář vyzvednout z tiskárny a roznosit dřív, než mu je zabavili. Obřadu na ústředním hřbitově se zúčastnily stovky lidí – pod dohledem StB.
Vrah neznámý
Vyšetřování se rozběhlo vzápětí po Dančině smrti, ale od počátku nebylo razantní. „Tehdy ještě asi bylo reálné vraha vypátrat, například podle výrobních čísel zbraní. Ale nebyla politická vůle, pokud vím, jeden z vyšetřovatelů, který se ,moc ptal‘, dokonce málem dostal stranickou důtku,“ připomíná historik Moravského zemského muzea Jan Břečka, který se věnuje událostem roku 1968 a 1969 v moravské metropoli. Zanedlouho přikázal městský a krajský výbor KSČ pátrání zastavit.
„Pan Muzikář ale dál hledal na vlastní pěst, sháněl svědky, chytal se každého stébla naděje, že vraha dcery odhalí a že ho stihne trest. Krátce po listopadu 1989 podal znovu trestní oznámení. Nové vyšetřování bylo důkladné, závěrečná zpráva je vyčerpávající, ale asi ani to nemohlo vést k dopadení vraha. Některé dokumenty byly úmyslně zlikvidovány,“ poukazuje na neúprosný čas Břečka. „Vyslechl jsem snad stovky svědků – vojáky, milicionáře, tipovalo se, prošetřovaly se různé anonymy, spis měl snad metr, ale vše bezvýsledně. Pachatel zůstal neznámý a případ byl v roce 1996 odložen,“ konstatuje i vyšetřovatel Petr Dyntera z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu. „Od chvíle, kdy se materiály uložily do archivu, se nikdo neozval, ani žádný z anonymů. Nikoho to už nezajímá, vyřízená věc.“
Výpovědi se shodovaly v označení potenciálního střelce: „Nedaleko kina Scala, kde Danuše zemřela, měl podle nich střílet do vzduchu značně vysoký muž s tmavými vlasy v uniformě VB s výložkami kapitána, ve věku asi třicet let. Krátce po střelbě měl přijet gazik, do kterého nastoupil a odjel,“ vylíčil Břečka. Tvrzení svědků vyvrátila původní verzi, podle níž měl střílet člen Lidových milic.
Rodiče Danuše Muzikářové již nežijí. Její otec celý život zasvětil pátrání po vrahovi své dcery. Marně.
